VĚTA × VÝPOVĚĎ
Věta a výpověď jsou dva pojmy, z nichž každý je v různých lingvistických teoriích definován různě. Jako členy dichotomie se užívají zvl. v teoriích, které mají ambici poznat jazyk i jeho užívání, a to tak, že věta je termín vztahující se k „jednotce“ z oblasti strukturalistického ↗langue, tedy v tomto významu je věta vnímána jako jednotka strukturní, kdežto výpověď se vztahuje k jednotce z oblasti strukturalistického ↗parole, tedy jednotce komunikační (v tomto významu odpovídá dichotomii věta × výpověď v angl. terminologii dichotomie sentence × utterancen. v něm. terminologii dichotomie Satz × Äußerung). O vztahu termínů věta a klauze viz ↗klauze. Dichotomie typu v. × v. využívají především některé strukturalistické teorie, aniž by se na tom, co je to věta a co je to výpověď, shodly (srov. např. diskusi v č. lingvistice: ✍Horálek, 1976; ✍Horálek, 1977; ✍Hausenblas, 1977); k historii úvah o větě a výpovědi viz ✍Nekvapil (1987). Naproti tomu generativistické teorie dimenzi jazyka, k níž se vztahuje jako člen dichotomie v. × v. termín výpověď, většinou nereflektují (viz ↗kognitivní lingvistika), a popisují tedy pouze to, co v dichotomii v. × v. odpovídá termínu věta / klauze (jako ↗CP), aniž by se shodly na tom, jaké rysy z ↗diskurzu do věty patří (zvl. v její levé periferii).
Společným rysem, ač na první pohled nepozorovatelným, standardních definic věty je to, že je výsledek derivace, při níž se syntaktickými pravidly slučují lexikální rysy (jako jsou jméno, sloveso, adjektivum, předložka, adverbium) a gramatické rysy (jako jsou osoba, číslo, čas, modus apod.) a vytvářejí hierarchicky organizovanou strukturu, která vyjadřuje událost. Věta je tedy jednotka, která má určitou morfosyntaktickou strukturu a sémantickou strukturu. Některé teorie větu reprezentují ↗závislostním stromem (u nás ↗FGP), n. větným vzorcem (↗DVS), jiné teorie ↗bezprostředněsložkovým stromem (generativní teorie); v obou případech je centrálním členem věty rys [Verbum], který je sloučen s gramatickými rysy čas, modus, vid a s rysy osoba, číslo a realizován jako sloveso v určitém morfologickém tvaru aj.; viz ↗dominace. Ve všech syntaktických teoriích věty n. dichotomie v. × v. je obtížně definovatelný (jako součást struktury) status tzv. ↗větné intonace, zvl. ↗kadence a ↗melodému.
Pohled na jazyk z hlediska jeho užívání (typicky) v sociální interakci z těchto vlastností věty odvozuje, že věta je optimálně vybavena k tomu, aby v určité ↗komunikační situaci byla použita jako výpověď. Např. lexikálně obsazená věta Můj bratr včera rozbil okno je na základě své morfosyntaktické a sémantické struktury vybavena (mj.) k tomu poskytnout informaci, že osoba, která je bratrem toho, kdo tuto větu prosloví jako výpověď, je agentem události „někdo rozbít něco“, a že tato událost nastala v den, který předchází dnu, v němž tuto větu někdo prosloví jako výpověď, a že ten, kdo tuto větu prosloví jako výpověď, ji prosloví proto, aby její obsah (propozici) někomu oznámil (třeba proto, že tím chce na svého bratra žalovat). Věty se strukturou tohoto typu se nazývají věty oznamovací. (Věta Kdo rozbil okno? je věta tázací, neboť v její struktuře se na její levé periferii nachází tázací slovo kdo, a je tedy vybavena k tomu, aby se jejím užitím někdo někoho na něco zeptal. Věta Rozbij okno je věta rozkazovací (výzvová), protože její sloveso je v imperativu, a je tedy vybavena k tomu, aby jejím užitím někdo po někom něco žádal.) Věta Můj bratr rozbil okno je také vybavena k tomu poskytovanou informaci představit tak, že některé její části jsou nějak „dané“ (známé, odvoditelné apod.) a jiné části jsou nové. Věta Okno rozbil můj bratr stejnou informaci představuje tak, že dané jsou jiné její části (srov. defaultní interpretaci ‘Můj bratr rozbil [okno]’ × ‘[To okno] rozbil můj bratr’); viz ↗aktuální členění větné. Když větu Můj bratr včera rozbil okno prosloví dejme tomu Petr Karlík 11. února 2015 v 8 hod., tak ji realizoval jako výpověď V1 a nominální výraz můj bratr v ní referuje k určité osobě, která je bratrem mluvčího, tj. Petra Karlíka (dejme tomu, že se jmenuje Tomáš Karlík), minulý čas slovesa rozbít poskytuje interpretaci, že událost rozbití okna nastala před časovým okamžikem [11. únor 2015, 8 hod.] a adverbium včera referuje k časovému intervalu [10. únor 2015]. Když větu Můj bratr včera rozbil okno prosloví dejme tomu Tomáš Karlík 1. června 2017 v 10 hodin, tak ji realizoval jako výpověď V2 a nominální výraz můj bratr v ní referuje k osobě, která je taky bratrem mluvčího, tj. tentokrát Tomáše Karlíka (dejme tomu, že se jmenuje Petr Karlík), minulý čas slovesa rozbít říká, že událost rozbití okna nastala před časovým okamžikem [1. červen 2017, 10 hod.] a adverbium včera referuje k časovému intervalu [31. květen 2017]. Výpovědi V1 i V2 mohou být pravdivé n. nepravdivé nezávisle na sobě, a protože mají strukturu věty oznamovací, mohl jimi mluvčí realizovat svůj komunikační cíl oznámit obsah věty adresátovi. Věty se strukturou věty oznamovací ovšem může v určitých komunikačních situacích mluvčí užít i tak, že se může spolehnout na to, že adresátem budou interpretovány jinak než jako výpověď s komunikační funkcí oznámení, srov. Ty se řízneš! („varování“), Budu ti celý život věrný („slib“) apod. Podobně věty tázací mohou být interpretovány také jako výpovědi s funkcí jinou než „otázka“, např. s funkcí „výzvy“: Nepůjčil bys mi do zítra stovku?, a věty rozkazovací mohou být interpretovány jinak než výpovědi výzvové: Dej mu do ruky sekeru a pokácí půl Šumavy (‘kdybys mu dal…’) apod.; viz ↗komunikační funkce výpovědi.
Přístupy mající k dispozici dichotomii v. × v. mají současně přístup k popisu takových formálních rysů vět, které vyplývají ze zakotvenosti výpovědí v konkrétní komunikační situaci. Např. když v restauraci host řekne číšníkovi výpověď Jednu kávu!, realizoval tím strukturu, která je výpovědním modifikátem věty Objednávám si jednu kávu, z níž jsou situačně známé složky vypuštěny; viz ↗elipsa; výpověď Jednu kávu je tedy věta oznamovací, která má v dané komunikační situaci intepretaci jako výpověď objednávací. Viz ↗výpovědní modifikace; ↗větný ekvivalent. Dimenzí, kterou analýza výpovědí jako vět vyslovených/napsaných v určité komunikační situaci, vynucuje do jejich popisu integrovat, je právě to, jaké rysy známé n. odvoditelné z ↗komunikační situace se v ní projevují a jakým způsobem. To vede k budování teorií, které reflektují vztah mezi sémantikou a pragmatikou.
- Daneš, F. A Three-Level Approach to Syntax. TLP 1, 1964, 225–240.
- Hausenblas, K. O různých přístupech k výkladu věty a jevů styčných (k čl. K. Horálka Věta a výpověď). SaS 38, 1977, 43–50.
- Horálek, K. Věta a výpověď. SaS 37, 1976, 81–85.
- Horálek, K. Odpověď autorova. SaS 38, 1977, 50–53.
- Mathesius, V. Několik poznámek o podstatě věty. ČMF 10, 1923, 1–6.
- Müller, B. L. Der Satz. Definition und Sprachtheoretischer Status, 1985.
- Nekvapil, J. Historiografické poznámky k problematice věty a výpovědi. JČ 38, 1987, 60–77.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VĚTA × VÝPOVĚĎ (poslední přístup: 3. 12. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka