1. V tradiční gramatice vypuštěná část syntaktické struktury, kterou v ní podle obvyklého větného schématu očekáváme (např. ✍Šmilauer, 1947; ✍ZČSk, 1962; ✍MČ 3, 1987) a kterou lze rekonstruovat; tím se liší e. např. od ↗apoziopeze. Elipsou vzniká eliptická věta // eliptická konstrukce. Typický příklad:

V bohemistice jsou definice e. v její obecné charakteristice jednotné. V dalších otázkách, tj. zda je e. jev systémový, n. textový, popř. za jakých okolností jsou splněny podmínky pro jeden n. druhý typ, zda je e. jednoznačně rekonstruovatelná, zda je eliptická konstrukce jako výsledek e. vždy gramaticky správná, jaký je vztah eliptické konstrukce k její případné „neredukované“ podobě atp., se jednotlivá pojetí liší.

Stanovisko, že o e. jde tam, kde eliptickou větu lze porovnat s neeliptickou jen na základě předchozího kontextu (v němž je obsažen antecedent eliptického výrazu), zastával ✍Grochowski (1976). V ✍Grochowski (1984) modifikuje své stanovisko v tom smyslu, že u textové e. je její doplněná verze druhotná, příznaková, až nepřirozená a nevhodná: (a) Jan przyjechal autobusem, Piotr tramwajem, Adam samochodem – (b) Jan przyjechał autobusem, Piotr przyjechał tramwajem, Adam przyjechał samochodem. Autor uzavírá (extrémním závěrem), že v teoretické gramatice se lze obejít bez pojmu e.; věta (a) pak není ve vztahu derivace z (b). Za e. se někdy pokládají i konstrukce typu (c) Dala se do koblih, (d) Co s tím kladivem?, (e) Mrzí mě ta chalupa. Jejich „doplněním“ na věty úplné však může vzniknout celá řada vět neeliptických, ale významově různých, např. (c') Dala se do jedení koblih, (c'') Dala se do pečení/přípravy koblih…; (d') Co budeš dělat s tím kladivem?, (d'') Co mám udělat s tím kladivem?, (d''') Kam mám dát/položit to kladivo?…; (e') Mrzí mě, že jsem koupil/prodal/pronajal tu chalupu, (e'') Mrzí mě, že do té chalupy teče, (e''') Mrzí mě, že na té chalupě nemůžu být/musím být atd. Interpretace těchto „kondenzovaných“ konstrukcí (srov. ✍Grochowski, 1976) je pevně zakotvena v situaci a bez její znalosti nelze větu zpětně rekonstruovat.

Za ustálenou e. se pokládá např. vynechání slovesa pohybu po modálním slovese: Musím k lékaři; Chci do zoologické zahrady. S případy kondenzátů spojuje tento typ jejich hovorovost, příslušnost spíše jaz. mluvenému. Za eliptické se naopak zpravidla nepokládají nevětné výpovědi ani názvy jako Hostinec U lípy; O myších a lidech; viz ↗větný ekvivalent. Při ↗parcelaci (vyčleňování a přičleňování větných členů) jsou parceláty někdy chápány jako eliptické (Grepl v ✍SČ, 1998:394), jindy nikoliv (✍Hlavsa, 1990).

E. se analyzuje buď ve vztahu k výpovědi úplné (tj. z hlediska, co z úplné věty bylo elidováno), n. z hlediska funkce, popř. stylistické a výpovědní platnosti e.; v případě druhém se zdůrazňuje její funkce jako prostředku pro textovou ↗koherenci (✍Zimová, 1994), popř. se poukazuje na to, že studium podmínek, co při užití e. (pro výše zmíněné funkce) vypuštěno být nemůže, je přinejmenším stejně důležité jako studium jejího „doplněného“ protějšku.

✍Daneš (1971) mluví o elipse aktuální, která se uplatňuje v dialogu: Navštívila maminka sestru? – Navštívila; vztah otázky a odpovědi v dialogu se pokládá za specifickou problematiku (srov. ✍Hlavsa, 1981:123; ✍Daneš, 1985:202, podrobný rozbor viz ✍Müllerová, 1982); viz také ↗eliptická odpověď. Tento typ odpovědí nesplňuje podmínku gramatičnosti, často na e. kladenou. Proti aktuální e. staví Daneš systémovou elipsu, v níž jde o „nevyjádřené“ potenciální členy, Daneš sám však poukazuje na rozdíl mezi „potenciálním“ předmětem a předmětem, který (analogicky podle ↗všeobecného konatele / podmětu) nazval předmětem všeobecným (tj. bezpředmětové užití předmětového slovesa); ilustruje je příklady Tenhle pes nekouše; Tahle trouba dobře peče; Jan pěkně kreslí; Dnes vařím já; viz také ↗nulový objekt. ✍Panevová (1974–1975), ✍Panevová (1992) a ✍Panevová & Řezníčková (2001) aplikují Danešův pojem všeobecného předmětu a rozšiřují ho i na další aktanty. Všeobecný adresát vedle všeobecného patientu (předmětu) vidí např. ve větách Jana prodává u Bati (= těm, kdo tam nakupují), Dědeček dobře vypráví (= těm, kdo jsou jeho posluchači); všeobecný efekt např. v Předělali nám dům (= na jiný dům/obydlí; pokud by byl přestavěn na hotel, obchod ap., bylo by nutno to vyjádřit). Obecně je třeba rozlišit nerealizaci potenciálního (v terminologii ↗FGP fakultativního) aktantu z rámce slovesa od jeho obsazení aktantem všeobecným: e. není např. v Neruš otce, on čte (= něco konkrétního, ale neví se co), přičemž číst má alespoň v jednom ze svých významů patiens fakultativní; Mluví o té události už týden – fakultativní adresát s kým není realizován, zatímco Náš chlapec už čte má obsazeno místo patientu všeobecným aktantem (umí číst, čte, co je určeno ke čtení, co se obvykle čte) vyjádřeným nulou.

Za e. se většinou nepokládá absence zájmenného podmětu v 1. a 2. osobě indikativu (spí tvrdě / spal by tvrdě), n. v celém paradigmatu imperativu (spi, spěme, spěte); tato forma se pokládá za bezpříznakovou, užití osobního zájmena (já spím / bych spal tvrdě) musí „být nějak motivováno“ (např. ✍Sgk, 1986:239). Ve 3. osobě ind. a kond. je situace odlišná: tam musí být naopak motivováno nevyjádření podmětu (nominální frází či zájmenem 3.os.); některé z těchto motivací byly analyzovány (volba nevyjádření: stylistický záměr neopakovat stejná pojmenování, viz zejm. ✍Zimová (1994:77): Do Olomouce přijede Chomsky, to je překvapení, protože on / Chomsky / _— dosud v Česku nebyl), jiné – v definovaných strukturách – jsou pouze registrovány, motivace však není uspokojivě vyložena (nutnost nevyjádření, např. v koordinaci: Petr přišel domů a *Petr / *on / _— hned se ptal na zdraví babičky), srov. též pojem ↗mikrovalence (✍Karlík, 2000).

Zcela zvláštní problém, z hlediska e. velmi závažný, představují koordinované struktury (viz ↗koordinace). Teoreticky je u nich tato otázka spjata mj. s hranicí mezi souvětím a několikanásobným větným členem (srov. ✍Hrbáček, 1956; ✍Hrbáček, 1960; ✍Štěpán, 2013). Věta Vosy vykusují a vysávají přezrálé ovoce je podle Hrbáčka jednou větou s několikanásobným přísudkem, a nemůže tudíž jít o e. Ani u koordinace větných členů (jiných než přísudků) se zpravidla nemluví o e.: Milan si (postupně) koupil byt, auto a chatu se nepokládá za eliptické souvětí k souvětí neeliptickému Milan si koupil byt, Milan si koupil auto a Milan si koupil chatu. U některých koordinací je rozklad na samostatné věty sémanticky nemožný: Marie a Jan jsou nádherný pár – *Marie je nádherný pár a Jan je nádherný pár. Problémy vztahu mezi větami jako (a) Jan a Pavel hrají tenis každý ve svém klubu a (b) Jan a Pavel spolu hrají tenis se řeší jako větná koordinace s e. v (a) a koordinace větných členů v (b); srov. ✍Piťha & Sgall (1966), ✍Piťha (1986). ✍MČ 3 (1987) rozlišuje koordinaci rozšiřující, která není eliptická (Petr a Lucie je nejpoetičtější práce R. Rollanda; Pět a dvě je sedm), a koordinaci sjednocující, kde se o eliptickém vyjádření uvažovat dá (Karel přinesl Janě květiny a knihu).

E. může nastat u paralelních koordinovaných struktur (viz ↗gapping); tam má rysy textové. Na druhé straně tu existují „jisté pravidelnosti“ (✍Hausenblas, 1979:182), a to nejen u e., ale i u jiných modifikací, „které se hodnotí jako porušení žádoucí podoby syntaktické konstrukce“ (tím autor míní např. různé ↗atrakce, ↗zeugmata, ↗anakoluty). Neplatí zcela tvrzení, že v paralelních strukturách lze vypustit všechno, co by se opakovalo, srov. *Pavel šel do kina, protože Petr [šel do kina]. Často je možné vypustit známé členy (tj. prvky základu výpovědi: U školy stojí policejní hlídka a kontroluje projíždějící řidiče; viz ↗aktuální členění), nelze však některé vypustit, jiné ponechat (*Petr je nemocný a Pavel je také). Při elidování na základě shody antecedentů se nepředpokládá jejich referenční identita (Petr si koupil knihu a Pavel také – zpravidla nejde o jednu knihu, ale o knihy různé). ✍Sgk (1986) zohledňuje při studiu e. aktuální členění. Podmínku paralelnosti členů v koordinační skupině i podmínku identity splňují věty v (a) a (b), kde v (a) jsou v ohnisku kniha a dopis, Marie je v základu, naopak v (b) je ohniskovým členem Marie a Jana, kniha je tu zapojeny člen. Při porušení paralelnosti (c) je e. možná jen ve specifických kontextech: (a) Petr přinesl Marii knihu a Pavel dopis; (b) Petr přinesl knihu Marii a Pavel Janě; (c) *Petr přinesl Marii knihu večer a Janě Pavel.

Z hlediska teoretického popisu ↗DVS je nutno pokládat za gramatikalizované elipsy také srovnávací konstrukce a další typy okolnostních určení, např. U nás najdete stejné podmínky jako v zahraničí; U nás najdete jiné podmínky než v zahraničí. Srovnávací určení (jak shodou, tak rozdílem) obsahuje v uvedených příkladech uvnitř lokální určení, jeho význam na hloubkové rovině nelze proto v závislostní syntaxi (patrně ani v jiném typu syntaxe) analyzovat jinak, než jako elipsu závislé predikace zpravidla s týmž predikátem, nositelem významu (funktorem) srovnání, pod nímž je zapuštěno určení lokální. Okrajové jsou případy, kdy v srovnávacím obratu nelze opakovat stejný predikát jako v řídící klauzi, pak je vynecháno zpravidla sponové sloveso: Neznám nic prázdnějšího než plující bílá oblaka (ČNK). O ustálené eliptické vyjádření jde i u výrazů uvozených místo, kromě, vyjma (Místo do Nitry přijel kamarád do Bratislavy (předpokládaný příjezd do Nitry nenastal); Kromě do Nitry pojedou inspektoři i do Bratislavy (pojedou do Nitry i do Bratislavy – adice); Kromě nevěstina bratra přijeli na svatbu všichni příbuzní (nevěstin bratr nepřijel, příbuzní přijeli – výjimka)). Potřeba doplnit na rovině hloubkové syntaxe závislý predikát je opět vyvolána povrchovou kumulací dvou funkcí – určením připisovaným výrazům uvozeným místo (substituce) a kromě (se dvěma významy, viz příklady výše). Výhodnost takového popisu je podporována i faktem, že jako, místo, kromě nemají jasný slovnědruhový status, n. jsou hodnoceny jako víceznačné (předložka, spojka). V našich příkladech narušují předložkový charakter, protože samy uvozují předložkový pád (✍MSoČ 2, 2014, kap. 4).

Ve fonetice se pro vypuštění (elidování) hlásek z řetězců tvořících slova a takty užívá termín ↗elize.

2. Ve formální gramatice vztah mezi sekvencí, jejíž interpretace vyžaduje více jazykového materiálu, než co ji tvoří, a jiným výrazem v jazykovém kontextu, který tento materiál poskytuje. V příkladu (1) je vypuštěný / elidovaný materiál (hlava, fráze, věta) označen symbolem ø, materiál potřebný k jeho interpretaci (tzv. antecedent) je podtržen:

Eliptické sekvence v (1) mají tedy stejný větný obsah jako věty úplné (mluvíme o eliptických větách), nemohou však fungovat jako samostatné výpovědi. Jejich interpretace závisí na okolním jaz. kontextu: Petr pivo znamená Petr pije pivo v (1a) díky antecedentu pije, ale stejná sekvence v jiném jaz. kontextu by mohla být interpretována jinak, např. Petr koupil pivo, Petr má rád pivo, apod. Za elipsu proto není potřeba považovat nevětné výrazy, které fungují bez jakéhokoli antecedentu (srov. ale ↗větný ekvivalent), např. zdvořilostní výrazy, názvy, nápisy, apod., viz (2):

Od eliptických vět lze též odlišit neslovesné věty ve (3), jejichž interpretace závisí spíše na pragmatickém kontextu a jejichž větná rekonstrukce na základě jaz. antecedentu není (většinou) možná. Na rozdíl od eliptických vět mohou tyto věty fungovat jako samostatné výpovědi:

Užívání e. vyplývá podle ✍Hendriks(ové) & Spenadera (2005) z principu „nejmenší námahy“, tzn. že eliptická sekvence je ve volné distribuci s neeliptickou sekvencí. Elipsa je tak chápána jako výsledek interakce dvou principů definovaných ✍Gricem (1968) v rámci ↗maximy kvantity: jeden z těchto principů se snaží ušetřit mluvčímu námahu spojenou s produkcí a druhý se snaží ušetřit adresátovi námahu spojenou s interpretací. V určitých kontextech však nejsou eliptické a neeliptické sekvence ekvivalentní (srov. ✍Merchant, 2001, ✍Culicover & Jackendoff, 2005 pro angl.), viz (2). Pouze eliptickou sekvenci lze např. použít v dosahu negace ve (4a), při korelativní koordinaci ve (4b) n. po vztažném zájmenu v případě, kdy antecedent je též vztažná věta, viz (4c):

Neeliptické věty a jejich eliptické varianty nemají též vždy stejné interpretace (✍Hankamer & Sag, 1976; ✍Levin & Prince, 1986, aj.). Např. koordinace dvou neeliptických vět v (5a) může mít symetrickou či asymetrickou interpretaci (tzn. časová následnost, příčina), zatímco eliptická věta v (5b) může mít pouze symetrickou interpretaci:

Dvojznačnost eliptických sekvencí je však méně častá v jazycích s morfologickým značením syntaktických funkcí (tzn. pády). Eliptické sekvenci s dvojí interpretací v angl. v (6) odpovídají v češtině dvě různé sekvence v (7):

(7)	a.	Jan urazil hosty při večeři a Pavel při tanci	=	… Pavel urazil hosty při tanci
	b.	Jan urazil hosty při večeři a Pavla při tanci	=	… a Jan urazil Pavla při tanci

1 Typy eliptických konstrukcí

Ve světové literatuře (✍Ross, 1967; ✍Ross, 1969; ✍Ross, 1970; ✍Jackendoff, 1971; ✍Sag, 1976; ✍Hudson, 1976; ✍Hudson, 1982; ✍Sanders, 1977; ✍Haspelmath, 2004; ✍Haspelmath, 2007, aj.) se uvádí značné množství eliptických konstrukcí, jejichž rozlišení spočívá na čtyřech typech kritérií:

Na základě těchto kritérií se v anglofonní lingvistice rozlišují následující eliptické konstrukce, jejichž popis vychází z jazyků jako angl. nebo fr. (tzn. jazyky ↗SVO s pevným pořádkem slov). V č. tyto eliptické konstrukce nebyly zatím podrobně prostudovány, a nelze tedy s jistotou říci, že mají stejné vlastnosti. Elidovaný materiál je uveden v závorkách za každým příkladem.

a) ↗Gapping: elipsa finitní slovesné hlavy (event. s dependenty) v koordinaci; např. Jan pije víno a Petr pivo. E. participia bez pomocného slovesa (tzv. pseudogapping) není v č. možná: *Já jsem pil víno a ty jsi pivo.

b) ↗VP‑ellipsa: elipsa slovesné fráze po pomocném slovese (v č. pouze v budoucím čase) n. modálním slovese v koordinaci i subordinaci; např. Já tancovat nebudu, ale ty budeš (tancovat); Musí mu to vrátit, i když nechce (mu to vrátit).

c) Stripping // Bare argument ellipsis: elipsa věty kromě jednoho argumentu (za přítomnosti negativního n. fokalizujícího adverbia) v koordinaci; např. Zloděj ukradl auto, ale ne šperky.

d) ↗Sluicing: elipsa vedlejší (n. nezávislé) tázací věty kromě tázacího slova; např. Někdo koupil Marii květiny, ale nevím kdo (koupil Marii květiny). Elipsa nezávislé tázací věty se též nazývá short question.

e) Short answer: elipsa věty kromě fráze, která řeší otázku; např. Kdo koupil Marii květiny? Petr (koupil Marii květiny).

f) Right-Node-Raising (RNR): elipsa pravého uzlu v prvním konjunktu n. umístění pravého uzlu z obou konjunktů za koordinaci; např. Jan má rád bílá i červená vína. Na rozdíl od angl. není tato konstrukce v č. přirozená: ^?Některé jazyky mají, a některé nemají, morfologické pády.

g) Complement Ellipsis: elipsa komplementu v koordinaci; např. Některé jazyky morfologické pády mají a některé nemají. Podobá se konstrukci s nulovým komplementem (Null Complement Anaphora): Požádali ho o pomoc, ale on odmítl (jim pomoci).

h) N'-deletion: elipsa jména (event. s dependenty) v koordinaci; např. Koupil si dvě knihy o Masarykovi a tři o Havlovi (knihy); Pavel si koupil dvě knihy o Masarykovi a Jan tři (knihy o Masarykovi).

i) Comparative deletion (viz ↗gapping): elipsa finitní slovesné hlavy (event. s dependenty) v komparativních konstrukcích; např. Jan snědl víc hrušek než Petr; Jan snědl víc hrušek než Petr jablek.

j) Left peripheral ellipsis (LPE): elipsa subjektu a slovesa v koordinovaných větách; např. Nová delegace poletí do Tokia v pondělí a do Paříže v pátek. LPE je v literatuře též analyzována jako neeliptická konstrukce obsahující koordinaci sekvencí dvou argumentů (tzv. Argument cluster coordination; viz ✍Mouret, 2006). V č., která má nulový subjekt, se LPE podobá gappingu: Nová delegace_i poletí do Tokia v pondělí a pro_i (poletí) do Paříže v pátek.

2 Teorie elipsy

E. je problematická pro klasickou strukturalistickou dichotomii mezi signifié (označované) a signifiant (označující) a pro princip ↗kompozicionality, podle kterého je interpretace komplexního výrazu dána interpretací jeho částí a způsobem jejich kombinace. Hlavní otázka, na kterou se tedy všechny teorie e. snaží odpovědět, je, zda chybějící materiál má syntaktickou strukturu n. ne. Podle odpovědi na tuto otázku lze rozlišit tzv. strukturální analýzy (v syntaktickém modelu ↗TGG) a nestrukturální analýzy (v syntaktických modelech jako jsou ↗LFG, ↗HPSG aj.). Všechny analýzy se dále snaží vysvětlit vztah mezi chybějícím materiálem a jeho antecedentem, tzn. jejich syntaktickou a/nebo sémantickou identitu.

2.1 Strukturální analýzy / Syntaktická elipsa

Strukturální analýzy postulují, že elidovaný materiál má syntaktickou strukturu, což znamená, že interpretace eliptických sekvencí je dosažena stejnými prostředky jako u neeliptických sekvencí. Přítomnost elidovaného materiálu lze dokázat nepřímo na základě tzv. konektivních efektů (connectivity effects); viz ✍Merchant (2001), ✍Merchant (2004), tzn. (gramatického) vlivu tohoto materiálu na zbylé složky (remnants) v eliptické sekvenci, z nichž následující jsou relevantní pro č.:

(i) zbylé složky v eliptické větě nesou morfologický pád, který svědčí o přítomnosti syntaktických asignátorů pádu (✍Ross, 1967; ✍Ross, 1969). V (8a) je akuz. koho přidělen elidovaným slovesem pozval, zatímco v (8b) je dat. komu přidělen elidovaným slovesem pomohl:

(ii) pohyb ze syntaktických ↗ostrovů je negramatický i v eliptických větách:

(iii) předložky se chovají stejně v neeliptických a eliptických větách (↗preposition stranding v angl. × ↗pied-piping v č.):

Strukturální analýzy se dělí na dva typy v závislosti na tom, zda elidovaná struktura obsahuje nulové lexikální elementy (nulová anafora, LF-kopie), n. ne (PF-deletion).

(a) PF-deletion (fonologické nerealizování/vymazání); viz ✍Hankamer (1971), ✍Sag (1976), ✍Chao(ová) (1987)

Eliptická věta je syntakticky stejná jako neeliptická věta, ale část jejího (lexikálního) materiálu je fonologicky vymazána (nevyslovena) díky antecedentu, který umožní jeho interpretaci. Syntaktická identita se týká struktury, a neznamená tedy nutně povrchovou identitu, např. rysy shody na slovese jsou irelevantní. ✍Merchant (2001) navrhuje, že vymazání/nevyslovení je způsobeno rysem E(lipsa), jehož vlastnosti jsou dány v lexikonu každého jazyka. Fonologické a sémantické vlastnosti jsou stejné pro všechny jazyky, viz např. rys E pro sluicing v tabulce 1. Sémantická identita je však problematická (nejen pro Merchanta) v elipsách s polárními adverbii n. kvantifikátory. Např. v souvětí Jan nikoho neviděl, ale Marie ano je zdrojová věta negativní, zatímco eliptická věta je afirmativní (Marie někoho / *nikoho viděla). V angl. souvětí Someone hit everyone, and then Bill did má zdrojová věta dvě interpretace (podle skopusu kvantifikátorů: someone > everyone, n. everyone > someone), zatímco věta eliptická má pouze jednu interpetaci (Bill > everyone). Syntaktické vlastnosti rysu E se mohou lišit v závislosti na jazyce a na typu elipsy (viz tabulka 1): ✍Merchant (2001) navrhuje, že rys E pro sluicing v angl. obsahuje rysy [+wh] a [+Q(uestion)] a je generován v lexikálně nulové hlavě C. ✍Stjepanović(ová) (2003) a ✍Grebenyova (2009) navrhují, že rys E pro sluicing ve slovan. jazycích obsahuje rys [+Fokus] a je generován na hlavě Fokus.

Tabulka 1:

(b) nulové proformy

Chybějící materiál je nulový syntaktický element e (tzv. proforma), viz (11), který je na sémantické úrovni (nerelevantní pro výslovnost) interpretován díky svému antecedentu buď okopírováním antecedentu do eliptické struktury na sémantické rovině LF (LF‑copy, ✍Fiengo & May, 1994; ✍Chung(ová) ad., 1995; ✍Beavers & Sag, 2004), n. čistě sémantickými principy používanými pro interpretaci zájmen (✍Wasow, 1973; ✍Williams, 1977; ✍Hardt, 1993; ✍Lobeck(ová), 1995).

Hlavním argumentem pro nulové proformy je podobné chování VP-elipsy a zájmen (tyto argumenty však neplatí pro jiné e., např. pro gapping):

(i) VP-elipsa i zájmeno mohou mít nesouvislý (split) antecedent, srov. (12a) a (12b):

(ii) Zájmeno i VP-elipsa ve vedlejší větě smí předcházet antecedent (tzv. Backwards Anaphora Constraint); viz ✍Kehler, 2000), srov. (13) a (14):

(iii) Velká vzdálenost mezi zdrojovou a eliptickou větou je možná (✍Hardt (1993)), viz (15), což vede v případech jako (16) k dvojí interpretaci elidovaného materiálu (tzv. strict identity, n. sloppy identity):

2.2 Nestrukturální analýzy / Sémantická elipsa

Nestrukturální analýzy jsou založeny na sémantické rekonstrukci, jejímž cílem je generovat interpretaci při absenci syntaktické struktury na základě obecnější teorie o rekuperaci informace. Syntaktická struktura zde odpovídá pouze fonologické sekvenci (angl. what you hear/see is what you get), tzn. že žádný materiál nechybí; viz ✍Sag & Gazdar ad. (1985), ✍Gardent(ová) (1991), ✍Dalrymple(ová) (2001), ✍Ginzburg & Sag (2000), ✍Culicover & Jackendoff (2005). Hlavním argumentem pro absenci syntaktické struktury je absence konektivních efektů (tzn. opačných efektů než u strukturálních analýz), z nichž následující se zdají relevantní i pro č.:

(i) absence efektů lokality při pohybu z ↗ostrovů, viz (17):

(ii) případy, kdy materiál potřebný k rekonstrukci není přítomný v antecedentu:

(iii) případy, kdy výsledkem rekonstrukce je negramatická věta (např. kvůli principům vázání v (19)):

(iv) (omezené) případy, kdy elipsa má pragmatický antecedent, viz (20):

Sémantické analýzy jsou založeny buď na čistě sémantické rekonstrukci, při které je interpretace dosažena unifikací lambda na vyšší úrovni (angl. higher-order unification, ✍Dalrymple(ová), 2005), n. na rekonstrukci na rozhraní syntaxe a sémantiky postulováním tzv. fragmentární věty (angl. fragment, ✍Ginzburg & Sag, 2000; ✍Culicover & Jackendoff, 2005). Na rozdíl od čistě sémantických přístupů musí fragment uspokojovat nejen sémantickou identitu, ale i syntaktický paralelismus mezi zbylými složkami/remnanty ve fragmentární větě a jejich koreláty ve zdrojové větě. ✍Culicover & Jackendoff (2005) mluví o tzv. indirect licensing, který ověřuje správnou sémantickou a syntaktickou integraci remnantů do větné struktury dané zdrojovou větou. Viz také ↗gapping, ↗sluicing, ↗eliptické odpovědi.