V širokém smyslu označení pro sekundární predikaci (s.c. zahrnují tedy většinu toho, co se v č. tradici označuje jako ↗doplněk n. ↗kopredikát, viz ale níže); č. termín pro s.c. může být větička n. malá věta. Slovesa subkategorizující pro větičky jsou značně nesourodá: slovesa smyslového vnímání, ECM slovesa (viz ↗akuzativ s infinitivem) a jiná jim podobná. Subjekt sekundární predikace je zároveň objektem (příp. subjektem) maticového slovesa. Hlavou sekundární predikace mohou být adjektiva (1a), jména (1b) či předložkové fráze (1c):

Někdy se za větičky považují i infinitivní komplementy sloves smyslového vnímání a některých jiných (2). V některých případech může být základem větičky i participium (2e). Standardně (a historicky) se ale o větičkách uvažuje jako o sekundárních predikátech vyjádřených nominálně (či předložkovou frází), slovesné predikáty nejsou obvykle větičkami; viz ✍Williams (1980); ✍Haegeman(ová) & Guéron(ová) (1999)ad.; citace z ✍Fromkin(ové) (2000:133) ad.

Větičky jsou tedy struktury typu [NP XP], které postrádají časové charakteristiky a kde XP je NP, AP n. PP – ale ne VP.

Ve specifických případech (a obvykle s jinými slovesy) jsou adjektivní větičky označovány za predikativní adjunkty či kopredikáty a obvykle se dělí podle sémantických kritérií (✍Himmelmann & Schultze-Berndt(ová), 2005). Na jedné straně mluvíme o rezultativech (tedy doplnění výsledku děje) (3): adj. vyjadřuje stav, do nějž byl subjekt sekundární predikace uveden provedením děje. Proti rezultativům se obvykle vydělují depiktiva (4): ta vyjadřují stav za probíhajícího děje (hlavní predikace):

V generativní tradici se ovšem tradičně používá termín depiktivum pro jakákoli adjektivní doplnění sekundární predikace, zejména v literatuře o slovanských jazycích, kde důležitou roli hraje shoda (n. její absence) adjektiva se subjektem predikace.

Větička, tj. s.c., je v jistém smyslu věta menší než obvyklá věta. O větě se mluví, protože má sémantické charakteristiky věty, tj. subjekt a predikát, ale syntakticky je proti obvyklým větám menší v tom, že jí chybí komplementizéry (tj. nemají CP), auxiliáry či morfémy vyjadřující čas (tj. nemají TP) a typicky jí chybí i sloveso (ale viz níže). Obsahují tak vlastně pouze subjektové DP a nominální predikát.

Poprvé použil termínu s.c. ✍Williams (1975) pro případy jako např. redukované relativní věty (5). (Historický přehled je z ✍Balazs(ové), 2012:kap. 2.)

✍Williams (1980) definoval s.c. poněkud odlišně, tedy jako struktury s predikací, v nichž je subjekt-predikátový vztah založen na ↗c-ovládání a koindexaci – takže kromě (dnes) standardních případů v (6) uvažuje o větičkách pro struktury (5) a (7). V jeho pojetí je větičkou i kontrolovaný infinitivní komplement; viz ↗kontrola (7a), účelový infinitiv (7b) a/nebo rozštěpená věta (viz ↗důrazově vytýkací konstrukce) (7c):

Dnešnímu pojetí větiček dal základ ✍Stowell (1981), ✍Stowell (1983). Jeho pojetí je postaveno na představě subjektu jako specifikátoru určité projekce: a to pouze NP (8a) a/nebo S (8b), ostatní projekce (tj. AP, PP, VP) nejsou samy o sobě schopny licencovat subjekt (8c‒e):

Na druhou stranu, za specifických podmínek (pokud je, Stowellovou optikou, k dispozici strukturní pád do daného specifikátoru), tento specifikátor může být licencován a může se v něm objevit NP – ať už přímo v ECM konstrukci (9a) n. s pomocí předložky of (a tedy s gen. – který, v tomto případě a smyslu, je pak strukturním pádem) v (9b):

Subjekt větiček se chová jako jiné subjekty. Je-li subjekt nevyslovený, předpokládá se, že ve specifikátoru větičky je PRO subjekt (10). Jako jiné subjekty se chová i v dalších konstrukcích, vstupuje např. do raisingových konstrukcí; viz ↗nadzvednutí (11):

Stowell tak definuje větičku jako konstituent; subjektem větičky je NP ve specifikátoru (12a). Podobně – tedy jako konstituent – analyzoval větičky i ✍Safir (1983):

✍Williams (1983) naproti tomu trvá na tom, že subjekt větičky je externí vůči frázi, v níž je ve vztahu predikace; jinými slovy říká, že větička není konstituent. Pro větu John considers Bill_i sick_i tak navrhuje „placatou“ strukturu (12b), v níž sloveso consider subkategorizuje pro dva elementy, NP a AP. Jako obvykle vede Williamse k tomuto návrhu dobrý důvod: možnosti skopusu. Zatímco v raisingových konstrukcích z infinitivu (13) je možné obojí čtení, tj. kvantifikátor má skopus přes sloveso seem (13a) a naopak, seem přes kvantifikátor (13b), nadzvednutí z větičky (14) připouští pouze povrchový skopus, ne inverzní skopus z rekonstrukce:

✍Williams (1983) uzavírá, že v (14) stopa ve větičce není: kdyby byla, musela by být rekonstrukce možná. ✍Williams (2010) dále propracovává původní návrh.

Větičky tak byly (a jsou) analyzovány jako konstituenty, od Stowella jako kategorie XP (A, N, P, V podle kategorie dané větičky). ✍Chomsky (1981) a ✍Hornstein & Lightfood (1987) přinášejí důvody k tomu, vidět větičky jako struktury větší než pouze XP. Např. Chomského vede k návrhu větičky jako S (tj. stejné velikosti jako věta) snaha po uniformitě derivace: veškerá propozice se děje v kategorii S [_S NP XP ]. Jak dále argumentuje ✍Kitagawa (1985), podle Stowellova modelu by věty typu (15) měly být negramatické: v (15) se wh-posouvá ne celý konstituent, ale pouze část větičky. To ho vede k návrhu struktury větičky v podstatě paralelní struktuře věty, podobně jako ✍Chomského (1981):

✍Bowers (1993) přišel – inspiruje se Williamsovou teorií predikace – s návrhem fráze zodpovědné za predikaci PrP (predikační fráze): tato fráze je společná všem predikacím, tedy jak větám, tak větičkám. Specifikátor predikační fráze je pozicí subjektu, komplement hlavy Pr je predikát. Věta (16) tak obsahuje dvě predikace: Harold je subjektem predikace hlavní věty, predikátem hlavní věty je [_VP consider Marian attractive]; Marian je pak subjektem predikace ve větičce (a zároveň objektem slovesa consider). (Sloveso consider se posouvá z hlavy slovesa do hlavy predikace věty; predikační hlava větičky je v angl. v tomto případě nevyslovená.)

Predikační frází je možné vysvětlit i případy dříve jen těžko vysvětlitelné, např. případy koordinace (zdánlivě) odlišných kategorií, tedy AP a NP v (17). V této fázi generativního snažení je řešení nasnadě: jde o koordinaci dvou predikačních frází:

Toto řešení navíc umožňuje analyzovat i data z jiných jazyků; ✍Bailyn (2001), ✍Bailyn (2002) a ✍Matushansky(ová) (2008) využívají predikační frázi k řešení ruských dat v (18): jak větiček (a), tak depiktiv (b):

Bailyn postuluje, že v ruštině má Pr hlava silné pádové rysy (tj. instr.), a komplement predikační hlavy se tedy musí objevit v instr. Pr hlava je v těchto případech nulová, resp. nevyslovená, jako v angl. To se ale liší v případech s kak: Bailyn tvrdí, že kak je zjevná (a vyslovená) hlava predikační fráze s vlastnostmi odlišnými od její nulové verze: kak absorbuje instr. a predikát musí získat pád subjektu (19b) či objektu (19a). Jiným „vyslovením“ predikátorové hlavy v ruštině je podle Bailyna předložka za v (19c):

✍Citko(vá) (2008) moudře konstatuje: ne všechny větičky jsou tak malé, jak si myslíme, a hlavně: ne všechny větičky mají stejnou strukturu.

V češtině odpovídá větičkám doplněk (20), ovšem kromě přechodníkových konstrukcí (20d) a infinitivů (20e), jejichž základem je sloveso, byť v nominálním tvaru:

Č. (21) i angličtina (22) mají paralelní případy depiktiv (a) a adverbiálních konstrukcí (b) (podle ✍MČ 3, 1987:111, příslovečné určení komitativní). Základem pro odlišení těchto dvou konstrukcí není sémantika (ta je v obou konstrukcích v podstatě totožná), ale kritérium morfologické: depiktiva jsou adjektiva a jako taková se shodují se subjektem větičky: