V teorii slovních druhů vycházejících z formálněmorfologických vlastností slov subkategorie ↗zájmen tvořených od tzv. tázacích kořenů (k‑, c‑, j‑); tvoří uzavřenou množinu pěti slov: kdo, co, jaký, který, čí a jedné konstrukce co za. Název t.z. reflektuje jejich typickou funkci: objevují se v tzv. ↗otázkách doplňovacích. Pokud jde o vnitřní strukturu t.z., žádná č. gramatika neposkytuje víc než výčet pádových koncovek. Např. ✍MČ 2 (1986), ✍PMČ (1995), ✍MSoČ 1 (2010) registrují jejich formy a přiřazují jednotlivá zájmena k deklinačním typům: kdo k tvrdému zájmennému skloňování „vzoru ten“, co k měkkému zájmennému skloňování „vzoru náš“, jaký a který k tvrdému adjektivnímu skloňování „vzoru mladý“, čí k měkkému adjektivnímu skloňování „vzoru jarní“.

V mezinárodní lingvistice se standardně t.z. analyzují spolu s neurčitými zájmeny (např. ✍Karcevskij, 1948, oba typy označuje střechovým termínem ignorative pronoun; cit. podle ✍Bhata, 2007), a/nebo se vztažnými zájmeny, protože v mnoha jaz. sdílejí tato zájmena společný kořen. Protože v angl. kořen tázacích zájmen a vztažných zájmen tvoří typicky wh (who, what, which, …), označují se – spolu s tázacími zájmennými příslovci jako where – jako třída wh-phrases (č. wh-fráze // wh-slova). V č. je typickým kořenem třídy tázacích zájmen, většiny vztažných zájmen a neurčitých zájmen a zájmenných příslovcí k (Kdo se hlásí?, Kdo se hlásí, určitě to ví, Někdo/kdosi se hlásí…, Kam šel?), a proto se může mluvit o k-frázích // k-slovech.

1 Morfologie

1.1 Morfonologie

Všechna t.z. mají trojčlennou vnitřní strukturu: [kořen – kmenotvorný sufix – koncovka]. U t.z. jaký, který a čí jsou kmenotvorné sufixy a koncovky stejné jako u adjektiv; srov. nom.sg. jak‑ý‑Ø – hork‑ý‑Ø, č‑í‑Ø – ptač‑í‑Ø; gen.sg. jak‑é‑ho – hork‑é‑ho, č‑í‑ho – ptač‑í‑ho; gen./lok.pl. jak‑ý‑ch – hork‑ý‑ch, č‑í‑ch – ptač‑í‑ch atd. Také paradigma t.z. kdo a co je tvořeno adjektivními koncovkami. Kmenotvorný sufix těchto t.z. pak má různé alomorfy (které jsou výsledkem diachronních fonologických změn; viz ↗ablaut): /‑o/ je u kdo všude kromě instr. a u co v nom. a akuz., /‑e/ je u co v gen., dat. a lok., v instr. je u obou zájmen dlouhý vokál (stejný jako u adjektiv). A alomorfie se objevuje i u kořenů: v paradigmatu zájmena kdo jsou dva kořeny, /kd/ v nom. (srov. též zájmenná adverbia kd‑e, kd‑y) a /k/ všude jinde (koho, komu…; srov. též zájmenná adverbia kam, kudy), v paradigmatu zájmena co jsou rovněž dva kořeny, /c/ v nom./akuz. a palatalizovaná forma /č/ všude jinde.

Nom.	c‑e‑o	>	co (podle Jakobsonova pravidla)
Gen.	c‑e‑ho	>	čeho (palatalizace vlivem e)
Dat.	c‑e‑mu	>	čemu
Akuz.	c‑e‑o	>	co (podle Jakobsonova pravidla)
Lok.	c‑e‑m	>	čem (palatalizace vlivem e)
Instr.	c‑e‑ím	>	čím (podle Jakobsonova pravidla + palatalizace vlivem í)

(Historicky se tvary nom. a akuz. odvozují od stč. čso, vlastně původního gen. ‒ ✍Gebauer 1970; srov. stsl. nom. čьto, gen. česo a čьso ‒ ✍Sadnik-Aitzetmüller & Aitzetmüller, 1955.)

V akuz. po předložkách na, o, za, arch. ve a se je vedle formy co klitická forma ‑č: nač, oč, zač, več, nikoli ale proč. Srov.: Na co myslíš? // Nač myslíš – Na maminku × Pro co jsi přišel? – Pro brambory // *Protože se mi stýskalo × Proč jsi přišel? – Pro brambory // Protože se mi stýskalo. Toto ‑č je slovní klitika, proto Nač celý den myslíš?, Celý den myslíš nač? (větné klitiky jsou po předložce zakázané: Na něho / *ho myslíš × Naň myslíš); protože je slovní klitika, netvoří klitický trs s větnými klitikami: Začs ho koupil? × A koupils ho zač? / *A koupilsč ho za?; viz ↗klitika.

1.2 Morfosyntax

Rozdíl mezi t.z. kdo a co vyplývá z jejich vnitřní struktury. Kdo má díky tematickému vokálu o rys [+nominal], což generuje jeho gramatický rys [3. os.], co je z tohoto hlediska podspecifikované [ ] a jeho gramatický rys [3. os.] je default (rys 3. os. je v obou případech vidět na subjekt-predikátové shodě: kdo/co *ležím/*ležíš/leží). Rys [+nominal] u kdo je specifikován jako inherentní rys [+pers(onálnost)] a co musí být i z tohoto hlediska podspecifikováno, protože nemá rys [+nominal], který by bylo možné specifikovat. Ze struktury rysů obou t.z. vyplývá, na jakou kategorii mohou být aplikována: kdo díky rysům [+nominal], [+pers] zadává jako odpověď jména rodu mužského životného, označující lidi n. domestifikovaná zvířata. Co jako výraz zcela nespecifikovaný nezadává žádné kategoriální požadavky a interpretace kategorie, k níž se co vztahuje, je tedy odvoditelná nikoli z formy tohoto t.z., nýbrž z kontextu. Srov.: Koho schovává ta paní pod kabátem? – významem koho jsou zadané odpovědi kategorie jmen označujících osoby, event. domestikovaná zvířata: Petra / Petru / své dítě / ^?kočičku / *láhev rumu × Co schovává ta paní pod kabátem? – významem co nezadáno nic, významem slovesa ‘schovávat objekt / *událost’ + kontextové omezení ‘malý objekt / *velký objekt’ zadané odpovědi kategorie jmen: Petra / Petru / své dítě / kočičku / láhev rumu / tank (ve významu např. hračku) × Co se na stadionu děje? – významem co nezadáno nic, významem slovesa ‘dít se *objekt / událost’ zadané odpovědi kategorie věta, resp. větší struktura než věta: Sprinteři se právě chystají na svůj závod / *Petr / *láhev rumu.

Rysy [+nominal], [+pers] zájmena kdo generují jako default jeho gramatické rysy [mask.], [živ.] a [sg.]; jsou vyjadřovány spolu s pádem (synkretismus akuz. a gen. a diference akuz. a nom.) jeho flexí a ukazovány flexí shodných premodifikátorů (kdo jiný/*jiná/*jiné), a je-li kdo subjektem, flexí shodného predikátu (kdo přišel/*přišla/*přišlo). Absence rysů u co generuje jeho rys [neutr.], který zase ukazuje jednak spolu s pádem (synkretismus akuz. a nom.) jeho flexe (co *jiný/*jiná/jiné), jednak v relaci subjekt-predikátové shody flexe predikátu (co *ležel/*ležela/leželo). Rozdíl rysů kdo a co se manifestuje také v tom, že ke kdo existuje přivlastňovací t.z. čí, k co nikoli: Koho je to sestra? // Čí je to sestra? × Čeho je to důkaz? // *Čí je to důkaz? Další rozdíly jsou vykládány velmi různě: (a) kdo v podmětové pozici nevylučuje shodu s pl. přísudku (Kdo tam byl?; Kdo jste tam byli?), zatímco co ji vylučuje (Co tam bylo?; *Co tam byla?). Plurálová shoda je přitom možná jen s přísudkem v 2. os. (Kdo jste tam byli? × *Kdo tam byli?), resp. v 1. os. (Kdo půjdeme střídat?), tj. v případech, je-li významem kdo neurčitá osoba z množiny osob, kteří jsou adresáty. Proto je v těchto větách zájmeno vás označující onu množinu adresátů: Kdo (z vás) jste tam byl/byli? × Kdo tam byl/byli?, resp. nás označující onu množinu adresátů s inkluzí mluvčího: Kdo (z nás) půjdeme střídat?, a tato zájmena, i když jsou nevyjádřena, své rysy ukazují na přísudku, činíce inherentní rysy t.z. kdo [3. os.] [sg.] pro shodu s přísudkem neaktivními. Věta Kdo (z vás) jste tam byli? předpokládá, že z množiny adresátů je vybráno více osob, Kdo (z vás) jste tam byl? nikoli; (b) kdo v nom. a v akuz. má (jako všechna nominální zájmena) postponovaný shodný přívlastek s nom. a s akuz. (kdo jiný), zatímco co v nom. a v akuz. má sice taky postponovaný adjektivní přívlastek, ale (očekávaně) nejen s nom., resp. akuz., ale i (neočekávaně) s gen. (co jiného / co jiné). Tyto vlastnosti mají všechna ↗neurčitá zájmena tvořená od zájmen kdo a co.

Popisy t.z. který, jaký v našich mluvnicích se omezují na to, že charakterizují jejich flexi (viz výše) a soustřeďují se hlavně na popis jejich významu. Shodně se konstatuje (v různých formulacích), že obě zájmena mají rys [adj.] a „vyjadřují“ neurčitost vlastnosti: který výběr určitého referenta z pragmaticky odvoditelné množiny (Který oblek si šili u Klokočky? – Ten, co visí úplně nalevo), jaký vyjadřuje neurčitost druhovou (Jaký oblek ti šili u Klokočky? – Dost moderní). V komunikaci se ovšem významy obou zájmen vlivem různých faktorů často nivelizují.

2 Syntax a sémantika

V teoriích preferujících při klasifikaci slov jejich funkčněsémantické vlastnosti (✍PČM, 1978; ✍MČ 2, 1986) tvoří t.z. subkategorii kategorie k‑slov, označovanou jako ↗interogativa; do interogativ patří vedle (ohebných) t.z. i (neohebná) tázací zájmenná příslovce se stejnými kořeny: kde, kam, odkud, kudy; kdy, dokdy, odkdy, nakdy; jak, kolik, proč, ale i víceslovné jak často, jak dlouho…

K‑slova se objevují v různých kontextech a podle toho jsou klasifikována:

Zájmena a příslovce tvořená od k‑slov (přidáváním prefixů, postfixů, či ustrnulých slovesných skupin) a k‑slova tedy ve své vnitřní struktuře obsahující (někdo, kdosi, kdekdo, …, někam, kamsi, kdekoli, …, bůhvíkdo, bůhvíkam, …) jsou analyzována jako indefinita.

Otázková funkce k‑slov se v gramatologii analyzuje dvěma způsoby:

Výhody obou stanovisek spojuje přístup, podle kterého k‑slovo jako derivační základ vyjadřuje jen restrikci ({x|Person(x)}). Morfologickou derivací může být tomu základu přidána [neurčitost] (čili existenční kvantifikace); na druhé straně syntaktická asociace s tázacím operátorem, která se realizuje např. zřetelným pohybem čili fokusací, přispívá i otázkovosti i kvantifikaci (viz ✍Hagstrom, 1998; ✍Krifka, 2011:1773). Pro č. takový přístup nebyl dosud rozpracován; o souvislostech pohybu a fokusace viz ✍Firbas (1976); ✍Běličová & Uhlířová (1996:203); ✍Meyer (2004:157); viz také ↗tázací věta.

Jen k‑slova, která jsou interogativa, se objevují taky s postfixem ‑pak (kdopak, kdypak, na copak, načpak, jakýpak…): Kdo // Kdopak se bojí tmy? × Kdo // *Kdopak se bojí tmy, nesmí do lesa; Eva je lepší než kdo // *kdopak jiný (✍Grepl, 1965:287). Varianty interogativ s postfixem ‑že (kdože // kdopakže…) vyjadřují navíc momenty související zvl. s kontextovou zapojeností – ověřování, podiv; je však třeba je odlišovat od případů kombinace k‑slovo + spojka že; viz ↗tázací věta, ↗ověřovací otázka, ↗echo‑otázka.

Zcela unikátní vlastnosti má substandardní konstrukce co za: Co za dívku je to? (hodnotí se jako germanismus; srov. v něm. Was für ein Mädchen ist das?, proti čemuž ale mluví to, že se vyskytuje v dalších slovanských jaz., např. rus. Čto za ljudi [nom.!] zdešnije russkije? – sprosil Pomerancev). Z hlediska významu přibližně odpovídá t.z. jaký (Jaký dárek k Vánocům sis přál? // Co za dárek k Vánocům sis přál?), ale na rozdíl od jaký je to interogativum tantum (objevuje se jen v kontextech (1) a (2), možná i v (3)). Jako interogativum může co přijmout jak postfix ‑pak, tak i ‑že: Co // Copak // Cože za auto si koupil? // Copakže za auto si Petr koupil? Z hlediska formy jsou typické aspoň dvě vlastnosti: (a) co je nesklonné (V co za domě chceš žít? × *V čem za dům chceš žít?) a za není předložka, protože nepřiděluje pád jménu, které stojí za ním; to získává pád jako jméno, nikoli jako součást předložkové skupiny, proto: V co za domě chceš žít? × *V čem za dům chceš žít? (srov.: Co za motorka stojí před naším domem?; Co za motorku sis koupil?); (b) co za může být v kontaktním postavení (Co za dům sis koupil?) n. v distančním postavení (Co sis koupil za dům?). Z hlediska funkce vět, v nichž se co za objevuje, je typická jejich interpretace jako podiv s negativním postojem autora. Proto se v těchto větách obvykle objevuje klitické zájmeno to: Co za dům sis (to) koupil? – Co sis (to) koupil za dům? Viz také ↗vztažné zájmeno, ↗neurčité zájmeno.