Grafické znázornění syntaktické (příp. sémantické) závislostní struktury věty, části věty nebo i úseku většího než věta. Závislostní přístup studuje syntax věty jako systém vztahů mezi dvojicemi slov, přičemž tyto vztahy jsou asymetrické – jsou‑li dvě slova v syntaktickém vztahu, je jedno z nich považováno za slovo řídící/rozvíjené/dominující a druhé za slovo podřízené/rozvíjející/dominované; viz ↗dominace. Přitom jedno slovo může být řídícím pro více slov podřízených, samo však může mít nejvýše jedno slovo řídící (všechna slova mají právě jedno slovo řídící s výjimkou hlavního slovesa hlavní věty, které nemá žádné řídící slovo). Ve výjimečných případech se do závislostní struktury doplňuje zvláštní uzel vyjadřující lexikálně nevyjádřený prvek, např. v závislostní struktuře věty Mladost – radost, by se doplnil uzel pro lexikálně nevyjádřenou sponu, na němž by byl zavěšen jak uzel pro subjekt, tj. mladost, tak uzel pro jmenný přísudek, tj. radost. Podobně by se postupovalo v případě, že by nebyl lexikálně naplněn rámec řídícího slova, typicky v případě aktuální ↗elipsy jako např. u věty Přišla (absence lexikálně vyjádřeného subjektu) n. Ženy pijí bílé víno, muži červené (absence řídícího slovesa druhé klauze, tj. pijí, i jeho objektu, tj. víno) či u věty Pavel napsal dopis modře, Josef červeně (rovněž absence řídícího slovesa druhé klauze). Uvedené vlastnosti závislostních vztahů indukují hierarchickou strukturu, která se dá graficky vyjádřit jako z.s., což je graf (tj. rovinná struktura, „obrázek“, skládající se z uzlů (bodů) a hran, kde se pojmem „hrana“ rozumí úsečka/spojnice dvou uzlů) s těmito vlastnostmi: (a) uzly grafu jsou ohodnoceny slovy věty (každý uzel odpovídá právě jednomu slovu věty a každému slovu věty odpovídá právě jeden uzel); (b) graf je souvislý, tj. libovolné dva uzly grafu jsou spojeny hranami (mezi libovolnými dvěma uzly lze „přejít“ po hranách grafu); (c) budou-li se hrany grafu pokládat za hrany orientované, tj. pro každou hranu se bude rozlišovat mezi „uzlem, z něhož hrana vychází“ (v lingvistické interpretaci jde o uzel ohodnocený řídícím slovem) a „uzlem, do něhož hrana vstupuje“ (uzel ohodnocený slovem podřízeným), platí následující podmínky: (i) ve stromě existuje právě jeden uzel, do něhož žádná hrana nevstupuje (lingvistická interpretace: slovo, které není žádnému jinému slovu podřízeno – tedy hlavní sloveso hlavní věty) – takový uzel se nazývá „kořen“ (stromu); (ii) do všech ostatních uzlů vstupuje právě jedna hrana (lingvistická interpretace: každé jiné slovo má právě jedno slovo řídící); (iii) počet hran, které z uzlu vycházejí, není a priori nijak omezen a odpovídá počtu slov, pro něž je dané slovo slovem řídícím; pokud z uzlu žádná hrana nevychází, znamená to, že příslušnému slovu není podřízeno žádné slovo (takové uzly se nazývají „listy“).

Obvyklou konvencí potom je, že se takové grafy kreslí jako „australské stromy“, tj. stromy s kořenem nahoře a s listy dole, a že v lineárním pořadí uzlů se zachovává pořadí slov ve znázorňované větě, n. (jako ve ↗FGP) pořadí hloubkové, odpovídající ↗výpovědní dynamičnosti (v jiných pojetích, jako u ✍Šmilauera (1955), se přihlíží k tomu, že spojky, předložky a jiná pomocná slova nemají samostatnou syntaktickou úlohu, neodpovídají jim žádné uzly stromu).

Z.s. příkladové věty Petr včera prozradil svému bratrovi, že miluje tu hezkou dívku odnaproti lze konstruovat takto: Nejprve se vytvoří tabulka dvojic slov, která spojuje syntaktická závislost (tabulka slouží jen pro ilustraci a nemá ambici reflektovat různé názory na konkrétní syntaktickou závislost některých slov).

V pravém sloupci tabulky, tj. ve sloupci obsahujícím slova podřízená jiným slovům, je (kromě interpunkčních znamének) zapsána celá původní věta s výjimkou slova prozradil, které je hlavním slovesem hlavní věty, a proto se nemůže vyskytnout mezi slovy podřízenými (žádné slovo není jeho slovem řídícím). Toto sloveso je tedy kořenem z.s. Tento kořen je hranami spojen s uzly reprezentujícími slova Petr, včera, bratrovi a miluje, neboť to jsou slova podřízená slovu prozradil. Podobně se do grafu přidá slovo svému, syntakticky závislé na slově bratrovi. Dále se přidá spojka že, syntakticky závislá na hlavním slovese vedlejší věty, a pro znázornění všech rozvití slova miluje se ještě přidá slovo dívku. Výstavba grafu se dokončí přidáním slov tu, hezkou a odnaproti, rozvíjejících slovo dívku. Výsledný z.s. je uveden na obr. 1:

Obr. 1

Kdyby úloha byla obrácená, tj. byl by dán závislostní strom a úkolem by bylo odvodit z něj příslušnou větu, vyřešila by se snadno tak, že by se uzly (včetně slov, jimiž jsou uzly ohodnoceny) shora kolmo promítly na vodorovnou přímku (viz obr. 2 – projekce je naznačena šipkami).

Obr. 2

Vzhledem k tomu, že šipky znázorňující projekci uzlů stromu na přímku se neprotínají s hranami stromu, nazývá se takový strom projektivní (projekci lze provést, žádný uzel není při projekci „zastíněn“ hranou stromu). Syntax č. (a všech jaz. obecně) má tu vlastnost, že „většina“ jejích konstrukcí odpovídá projektivním stromům – takové konstrukce se nazývají ↗projektivní konstrukce. V mnohých větách, a to i ve větách velmi obvyklých, lze však najít i ↗neprojektivní konstrukce, v nichž se hrany z.s. a šipky znázorňující projekci protínají, viz obr. 3. Na tomto obrázku je vidět, že syntaktický vztah mezi slovem kolik a slovem hodin je neprojektivní – protínají se s ním projekce slov je a teď (abychom označili vztah za neprojektivní, by však stačilo i protnutí jediné).

Obr. 3

Z.s. reprezentuje i takové pojmy závislostní syntaxe, jako je ↗nominální skupina (NS), ↗infinitivní skupina apod. Každou takovou syntaktickou skupinu lze v něm nalézt jako skupinu všech slov závislých na řídícím slově takové skupiny (včetně tohoto slova). Např. NS příslušná substantivu dívku je skupina slov tu hezkou dívku odnaproti (viz příslušný strom), NS příslušná slovu hodin je skupina slov kolik hodin (fakt, že tato skupina je nesouvislá, nehraje při její definici žádnou roli) apod.

Z.s. slouží jako velmi přehledné znázornění závislostních vztahů ve větě, je však problematické s jejich pomocí zachycovat syntaktické vztahy, které nemají závislostní povahu (např. koordinaci). V č. lingvistice se používají zvl. ve ↗FGP, kde se pracuje s projektivními stromy syntaktických, tj. tektogramatických, struktur (viz ↗tektogramatika), a odchylky povrchového, morfematického slovosledu od projektivního pořadí hloubkového se zachycují jako jevy příznakové. Ve škole jsou obvyklé grafy, jež vystihují formalizaci šmilauerovského pojetí struktury věty a souvětí, a reflektují tedy jen výrazy, které jsou v dané teorii pokládány za větné členy.

Viz také ↗závislostní gramatika, ↗dominace, ↗bezprostředněsložkový strom, ↗matka v syntaktickém stromě, ↗dcera v syntaktickém stromě.