Ústřední pojem ve vlivném modelu účasti (participace) na ↗jazykové interakci vyvinutém ✍Goffmanem (1979), ✍Goffmanem (1981). Goffman ukázal, že tradiční analytické kategorie „mluvčí“ a „posluchač“ vystihují jen málo z aktivit mluvčího (totiž pouze mluvení) a posluchače (pouze poslouchání). Goffmanův model participace vychází z toho, že ↗jazyková interakce často nebývá jen dyadická (vedle „mluvčího“ a „posluchače“ může zahrnovat další osoby n. může brát na jejich přítomnost ohled), a detailně zachycuje, co komunikační partneři kromě mluvení a poslouchání dělají, konkrétně: jak se rozhovoru účastní, jaké role v něm zaujímají.

Účastnické role Goffman třídí na produkční (hledisko „mluvčího“) a recepční (hledisko „posluchače“). K produkčním rolím náleží role animátora (mluvčí jen propůjčuje hlas tomu, co sám nezformuloval a s čím se ani nemusí ztotožňovat, např. hlasatel zpráv v televizi), role autora (mluvčí nejen animuje, ale i formuluje, ale nemusí vyjadřovat své pocity a názory – v případě funkce tiskového mluvčího nějaké instituce dokonce ani nesmí) a role zodpovědné osoby, jinak řečeno, zmocnitele (angl. principal) (takovou osobou může být animující a formulující mluvčí v konkrétní interakci, ale může to být i někdo, kdo není v dané interakci přítomen – viz např. rozhovor s tiskovým mluvčím ministerstva, v němž mluvčí prezentuje oficiální názory ministra na určitou věc).

Pokud jde o role recepční, zde Goffman rozlišuje, zda jsou posluchači ratifikovaní, n. neratifikovaní. Ratifikovaný posluchač je osoba uznaná v dané interakci jako komunikační partner – a jako takový se může interakce účastnit ve dvou rolích: buď se na něj mluvčí přímo obrací neboli je adresátem promluvy (což je zřetelné i ve vizuálním kanálu) a je víceméně nasnadě, že verbální aktivita přejde v dalším průběhu rozhovoru na něj anebo pouze setrvává v množině ratifikovaných posluchačů, tedy potenciálních budoucích mluvčích. Pokud jde o posluchače, kteří nemají status ratifikovaných účastníků, Goffman zde rozlišuje roli náhodného posluchače (angl. overhearer) (má na mysli takové situace, v nichž člověk nemůže neposlouchat, např. v prostředcích veřejné dopravy), a roli záměrně, ale nepozorovaně poslouchající osoby, tedy osoby odposlouchávající (angl. eavesdropper).

Goffmanův model se setkal se značným ohlasem; byl kritizován, ale i rozpracováván, a to minimálně ve dvou ohledech. Pomocí metodologie strukturní lingvistiky ✍Levinson (1988) překonává Goffmanovu víceméně intuitivní identifikaci účastnických rolí a nalézá účastnické role další. Podstatné je to, že se snaží najít jasná kritéria pro jejich stanovení a ta nalézá v jazykových korelátech těchto rolí – poukazuje na nejrůznější jazyky světa, které gramaticky kódují různé produkční a recepční role účastníků komunikace. Jiná kritika Goffmanova modelu participace se zaměřuje na překonání jeho statických vlastností. Klade si otázku, zda je vůbec možné najít uspokojivou typologii účastnických rolí v rozhovoru a zda není smysluplnější zabývat se způsoby, jimiž si participanti dávají najevo, jak se rozhovoru právě účastní (viz ✍Irvine(ová), 1996, a hlavně pozdější práce ✍Goodwin & Goodwin(ová), 2004). Symptomatické jsou v tomto ohledu samy názvy příslušných kritických studií: „neurčitost účastnických rolí“ (✍Irvine(ová), 1996) a „interakční footing“ (✍Goodwin, 2007). Interpretace Goffmanových názorů není jednoduchá – jejich autor mluví o footing nejednoznačně a patrně chce tímto pojmem postihnout nejen výše uvedené účastnické role „mluvčího“ a „posluchače“, ale i jiné komunikační aspekty interakce (obecněji lze o footing hovořit jako o „interpretačním ukotvování promluv“; viz ↗kontextualizace).