Určitý druh ↗otázek doplňovacích, který se od pravých otázek liší tím, že mluvčí správnou odpověď v okamžiku vykonávání řečového aktu dobře zná a chce jen prověřit znalosti adresáta; podle ✍SČ (1998:462) z.o. „chybí postojový element nevím, zda …“. Tázací výraz je přitom vždy ve fokusu; vzniká určitý dojem „naplňování (jediné) informační mezery“. ✍Reis(ová) (1990), ✍Reis(ová) (2013) jde o krok dále a zařazuje odpovídající otázky v něm., stejně jako soudní otázky, kvízové otázky apod., do širšího kruhu ↗echo-otázek, protože se v nich informační mezera u mluvčího n. adresáta, která je charakteristická pro pravé otázky, prezentuje jako zavřená. Nejen v č. (ale také v něm., angl., pol. – viz ✍Meyer, 2004) je pro z.o. typické chybění pohybu tázacího výrazu, tzn. výskyt wh in situ (viz ↗doplňovací tázací věta). Většina autentických příkladů wh in situ u ✍Müllerové & Hoffmannové ad. (1992) zapadá do kategorie z.o.n. se k nim dá přirovnat; tak např. v rozhovorech u lékaře sice sám mluvčí (= lékař) správné odpovědi předem nezná, ale má právo očekávat tuto znalost u adresáta natolik, že jde už jen o zaplnění hotového seznamu informací; charakteristická je tedy asymetrie faktické n. očekávané znalosti a prezentace otázky. Nicméně je status z.o. v češtině (a dalších slovanských jaz.) – jako speciálního typu tázacích vět n. „netázacích“ výjimek – nadále sporný; zajímavé je, že české (a jiné slovanské) nepochybné echo-otázky právě preferují prezentaci tázacího výrazu na začátku věty (✍Křížková, 1972). Na základě korpusového materiálu a testování otázek v různých kontextech ✍Meyer (2004) dospívá k závěru, že otázky s wh in situ v č. sice vždy fokusují tázací výraz, což je charakteristické také pro z.o., ale aspoň zčásti splňují kritéria „správných“ otázek – viz k tomu také ✍Jacobs (1991), který argumentuje, že se něm. z.o. nechovají stejně jako nepochybné echo‑otázky.