Vlastní jména živočichů (kromě lidí), a to jak skutečných (pes Čenda), tak smyšlených (bájný kůň Pegas); v druhém případě jde o zoonyma nepravá. Podle výchozí sémantické klasifikace ✍Górnowicze (1959) lze z. rozčlenit do tří skupin: (1) z. depropriální utvořená (a) od plných jmen – kráva Božena, (b) od jmen zkrácených a hypokoristik – koza Bětka, (c) od jména (nenáviděného) vládce – kozel Napoleon; (2) z. deapelativní utvořená (a) podle vnější vlastnosti – kocour Mourek, (b) podle psychické vlastnosti – vzteklá koza Čertina, (c) od názvů ras psů – kocour Dingo, (d) ostatní motivace – krysa Mozart, pavouk Arašid; (3) z. onomatopoická – kočka Mňouk. Podle místa výskytu se z. člení (✍Warchoł, 1996) na z. (a) venkovská, lidová – koza Líza, (b) městská – (roztomilý) křeček Dudínek, (c) literární – myš Zilvar. Současná č. klasifikace z. (✍Kvítková, 2010) vychází z funkčního využití zvířat:

(1) Z. užitkových zvířat, např. krav, koní, ovcí, vepřů a králíků; v chovu ušlechtilých koní se uplatňuje systemizované pojmenovávání podle rodové linie (Cora, Coral, Costar); menší domácí zvířata chovaná ve větším množství, jako např. slepice, husy, kachny, zpravidla žádná vlastní jména nemívají, jméno dostávají pouze ti jedinci, kteří se od ostatních odlišují svým vzhledem n. chováním (např. slepice Sova). Krávy, kozy aj. chované jednotlivě na venkově obvykle jména mívají (např. krávy Stračena – podle zbarvení, Chlumka – podle původu zvířete z části obce Konecchlumí, koza Líza).

(2) Z. zvířat domácích, společenských (psů, koček, křečků, fretek, papoušků a různých netradičních, často exotických živočišných druhů, např. hadů), která jsou chována ve městech i na venkově, přičemž nejvíce se vyskytují jména psů, pro něž se často volí jména cizího původu (Ajax, Ben, Fido, Žeryk, Sára), a koček (Macek, Jonáš, Tom, Čičinka, Míca, Zrzečka).

(3) Z. literární – medvídek Pú, jezevec Burdych, včelka Mája.

(4) Z. zvířat v zoologických zahradách (opice Moja) prozatím nebyla prozkoumána.

Podle ✍Kvítkové (2010) se venkovským užitkovým zvířatům – patrně z náboženských důvodů – nedávala do 18. stol. lidská ↗křestní jména, přicházela tedy v úvahu především jména podle vzhledu, chování n. jména metaforická (kráva Stračena, koza Čertica). Ve 20. stol. však již u z. převládají jména osobní. Při tvoření z. se uplatňují tradiční zvyklosti pojmenování (viz ✍Górnowicz, 1959); běžné jsou pojmenovací postupy užívané u ↗hypokoristik a ↗přezdívek: pes Zuzana, fretka Bertík, beran Honza, potkan Čert, morče Zrzka, králík Mourák – podle zbarvení, kočka Pampeliška – podle srsti, pes Baron se už jako štěně tvářil majestátně, pes Žeryk – podle Hurvínkova psa, Bolek a Lolek – dva hadi patřící jednomu chovateli, koza Manka, kozel Rumcajs u téhož chovatele, hadi Igor, Helenka atd. Z novějších vlivů lze vysledovat i tendence k humornému užití jména (želva Blesk).