Typ ↗citoslovcí napodobující zvuky vydávané živými a neživými původci (viz také ↗zvukomalba). Mezi zvuky vydávanými živými původci lze rozlišovat zvuky vydávané hlasovým ústrojím, a to jednak lidským: smích (hihihi, chachacha, hohoho), jednak zvířecím (haf, mňau, kykyryký), zvuky vydávané dechovým ústrojím (fí, puf), při jídle (zob, chrup, křup), při rychlém pohybu (drap, chňap, frr). Mezi zvuky vydávanými neživými původci rozlišujeme zvuky vydávané při nárazu (bác, bum, bim bam, cvrnk, křáp, plác, žuch), při destrukci hmoty (rup, řach, řink, třesk), zvuky přírodních úkazů (fiú, húú), z nichž důležitou skupinou jsou zvuky vydávané vodou (cák, žbluňk), zvuky strojů, nástrojů a přístrojů (cink, bim bam, klapy klap, řízy řízy), mezi nimiž se vyčleňují zvuky hudebních nástrojů (bzum bzum na basu, fidli fidli na housličky, bum bum na buben).

Kořeny z.c. se zapojují do slovotvorných derivací přímo (_Cit žbluňk, křup > _Verb žbluňk‑nou‑t, křup‑nou-t; _Cit tik > _Verb tik‑a‑t / _Subst tik‑ot), n. už jako součást derivačního východiska: (žbluňk‑nu‑t‑í, křup‑nu‑t‑í; tik‑á‑n‑í); onomatopoické kořeny jsou východiskem vzniku slov, u nichž jejich onomatopoický původ odhaluje jen ↗etymologie. Z.c. obsazují syntaktické pozice ve větě:

Viz také ↗ikonicita.