JAZYKOVÝ ATLAS
Soubor map zobrazujících jaz. jevy v jejich zeměpisném rozšíření v předem vymezené oblasti. Každému jevu je věnována zpravidla zvláštní mapa. Součástí j.a. je doprovodná část obsahující komentáře. Ty jsou včleněny buď přímo k jednotlivým mapám (↗Český jazykový atlas), n. tvoří samostatný svazek (✍Atlas slovenského jazyka 1–4, 1968–1984). Komentáře obsahují inventář jaz. materiálu a popisují znázorněnou situaci, popř. ji vysvětlují a přinášejí další zpřesňující údaje. J.a. je završením studia jaz. zkoumaného za využití ↗jazykovězeměpisných metod. Je východiskem nejen pro další lingvistická bádání (stanovení vývojových tendencí, vysvětlení vývojových procesů, vztahy mezi ↗dialekty téhož jaz. i jaz. různých), ale i pro bádání jiných, příbuzných oborů (historie, archeologie, etnografie atd.).
Druhy j.a. :
1. Podle způsobu zpracování a výkladu a podle povahy mapovaných jevů: (a) j.a. popisné a srovnávací, (b) j.a. zaměřené na současný mluvený jaz., na nář., na genezi jaz./nář., (c) j.a. orientované na srovnávání nář. navzájem n. na srovnání se spis.jaz., (d) j.a. zaměřené na sledování jaz. vývoje s přihlédnutím k současným n. historickým reáliím hospodářského a společenského života, (e) j.a. onomastické, (f) j.a. zkoumající motivaci pojmenování. Zpravidla je j.a. zaměřen na popis jednotlivých (většinou však několika) jaz. rovin, nejčastěji bývá zpracováno hláskosloví, tvarosloví, lexikum, srov. ✍Atlas slovenského jazyka 1–4 (1968–1984). Český jazykový atlas (viz dále) sleduje vedle všech jaz. rovin nář. rovněž mluvu měst a vývojový pohyb v mluvené č.
2. Podle rozsahu zkoumaného území: (a) j.a. nadnárodní (Obščeslavjanskij lingvističeskij atlas (OLA), Atlas linguarum Europae (ALE), Obščekarpatskij dialektologičeskij atlas (OKDA); viz dále), (b) j.a. národní (např. Český jazykový atlas; viz dále), (c) j.a. oblastní (regionální), např. ✍Atlas językowy Śląska, 1–7 (1969–1989).
Nejzevrubnější jazykovězeměpisnou analýzu č.nár.jaz. podává Český jazykový atlas (ČJA), stěžejní dílo č. ↗dialektologie (6 svazků: 1.–3. lexikum spojené s tradičním způsobem života, 4. morfologie, 5. hláskosloví a syntax, 6. Dodatky). Nář. materiál pochází z terénních výzkumů uskutečňovaných týmem dialektologů v 60. a 70. letech 20. stol. na základě Dotazníku pro výzkum českých nářečí (2649 položek) v síti 420 venkovských obcí tradičního osídlení a 57 měst (z toho 20 v oblastech příhraničních, nově osídlených po r. 1945) na č.jaz. území (viz ↗dotazník). Dokumentuje se i stav jaz. ve vybraných lokalitách zahraničních (celkem 13 obcí v Polsku, Chorvatsku, Srbsku, v Bosně a Hercegovině, v Rumunsku; viz ↗enklávy č. jazyka). Jaz. materiál z č. území pochází od nejstarší, popř. střední generace (venkovské obce, vnitrozemská města), ale též od generace nejmladší (města). Jaz. jev je tak představen v úplnosti (vývojové, generační, geografické) v rozmezí posledních sta let, a to na jaz. mapě a v komentáři (obsažených vždy v témž svazku); k rozdělení nář. na č.jaz. území viz ↗nář. skupina.
Jazykovězeměpisná projekce a rozbor vycházejí ze strukturního pojímání jevu. Využívá se hláskoslovné lemmatizace (založené na pravidelných obměnách; viz ↗lemma), v komentáři je grafém symbolizující variující hlásky podtržen (např. zápis dlouhý reprezentuje variantnost dlouhej, dlóhé, dlúhí, dłúhí, du̯uhí, dłúhý, dłuhy, du̯uhy, dług’i). Vyzdvihují se tak jevy pro zkoumanou jaz. rovinu relevantní. V komentáři je nář. jev včleněn do kontextu jazykovězeměpisného a jazykověsystémového (u lexikálních jevů s uvedením souvislostí věcných, etnografických a historických). Uvádějí se odkazy na soudobou i starší slovníkovou literaturu, etymologické výklady a odkazy na paralely v západoslovanských jaz. (též na ✍OLA, 1965– a na ✍ALE, 1975–).
Atlas dosvědčuje, že hláskoslovné jevy považované za zásadní dělítko č. nářečí (viz ↗nář. skupina) byly v poslední třetině 20. stol. ještě pevně uchovány. Odeznívají až u mladé generační vrstvy, a to zejm. na Moravě (částečný ústup střmor. monoftongů é a ó). Stabilní a s pevnými hranicemi jsou i další diferenční hláskoslovné znaky, doposud odrážející svébytnost nář. fonologických systémů (např. charakteristické rozdíly v nář. samohláskové kvantitě, srov. krácení í, ú v svč. a střmor.dial.n. tzv. nadměrné dloužení, jako např. kúš ‘koš’, pína ‘pěna’ v jzč.nář.), ostrá je i dnes hranice vymezující ↗moravskou krátkost (bláto × blato), živě se uchovává rovněž mor. dloužení vokálu v part. l‑ovém (např. ďelál, zezól/zezúł ‘zul’).
Velkými změnami prochází nář. slovní zásoba, neboť bezprostředně reaguje na změny ve společnosti. Výrazy pro zaniklé, neužívané reálie ustupují, třebaže byly ještě téměř v úplnosti obsaženy v mluvě nejstarší generační vrstvy. Značná část lexika je postupně nahrazována lexikem spis. (vliv školy atd.). Uchovává se lexikum spojené s užíváním spíše v úzkém rodinném kruhu, výrazy spojené s tradičním způsobem hospodaření (zemědělská terminologie, pokud nezaniká povědomí o reálii), popř. výrazy nemající oporu v spis. jaz. Ostře vymezeny zůstávají oblastní česko-moravské varianty lexikální, např. (ve spis. podobě) truhlář × stolař, vesnice× dědina, syrečky × tvarůžky, půda × hůra, prkno × deska, překážet × zavazet, sundat × sdělat, rozsvítit × rožnout, sedět na bobku × čapět; a slovotvorné, srov. kominík × kominář, slánka × solnička, omáčka × máčka, lžíce × lžička (hůl × hůlka, malík × malíček – obecně vyšší zastoupení formálních ↗deminutiv ve vých. oblastech nár.jaz.), hladový × hladný, mýt × umývat atd. Na dávnou kontinuitu svč.‑slez., přerušenou až něm. kolonizací, upomínají lexikální shody jako kalous ‘sýček’, je ošklivo, starobylé jsou rovněž shody mezi jz. a sv. Čechami, např. vejvar ‘úvar’, přijmout se / přímnout se ‘ujmout se’.
Výrazné diference přežívají v morfologii a doposud jsou uchovány tradiční morfologické dialektismy i na větších územích (rozdíly v dial. Čech: srov. jzč. a střč.gen. pl. sousedúch, jzč. rozlišení gen.sg. fem. do té/tí školi × dat. a lok. sg. k/o tej škole, střč.lok. sg. na čom, po dobrem, svč.dat. sg. bratroj, instr. sg. ulicej, jzč. typ bratrovo dúm; na Moravě sblížení tvrdých a měkkých deklinačních typů: gen.sg.mask./neutra pána – muža, mňesta – pola, nom.sg. fem. žena – kaša, ta – naša, instr. pl. ženama/‑ami – nohavicama/‑ami, příklon subst. na ‑s, ‑z k měkkému typu sklonění: gen./dat. sg. kapse/kapsi, nom.pl.mask./fem. voze/kapse, výraznější unifikace též v konjugaci, např. rúst – rústl, moct – možu, žal (part. činné) – žat (inf.), častější vřazení sloves s inf. na ‑at k typu mazat, např. 3. os. sg. dříme, híbe / 3. os. pl. dřímou, híbou). Jazyk ve městech zpravidla navazuje na nář. podloží v okolí, v oblasti Čech se sice silně uplatňuje regionální (interdialektická) ↗obecná čeština, zůstávají však uchovány i trad. dialektismy. V regionu mor. jsou paralelou k oč. jevům jevy obecněmoravské (dat./lok. sg. k/o soudcovi, učitelovi, dat./lok. sg. k/o nožu, vok. sg. Alešu, akuz. sg. našu ulicu, ju, slovesné tvary su ‘jsem’, chcu, chcou, choďijou). Ve slez. oblasti často ustupuje nář. podoba ve prospěch varianty v nář. neexistující (srov. hyperkorektní posuny nář. okurka → slez. nadnář. okurek, do lesa → do lesu, smjeje se → smjeje si). Diference se projevují též v mluvě pohraničních oblastí. Zatímco mluvu v č. regionu charakterizují rysy shodné s mluvou vnitrozemskou (a dominují zde jevy oč.), na Moravě se výrazně odlišuje situace v již. příhraničním úseku, shodující se s vývojem v přilehlém střmor. vnitrozemí, od oblasti smor., výrazněji se přiklánějící k mluvené spis.č. (tento stav, představený v ↗ČJA mluvou měst, existuje i v příhraničních venkovských oblastech, jak ukazují další výzkumy).
V jazykovězeměpisném zobrazení se projevují i důsledky přirozeného jaz. kontaktu se sousedními oblastmi obklopujícími č.jaz. území. Na č.‑slk. a č.‑p. pomezí se promítají interferenční jevy do všech jaz. rovin a dokládají (pozvolnou) stupňovitost přechodových pásem mezi č. a slk. a č. a p.nár. jaz. Na jvmor. okraji se při č.‑slk. hranici vyděluje (jako důsledek pozdní slk. kolonizace cca 20 vesnic) pruh území s územ slovenským.
Nejsilněji se v dial. odrážejí interferenční vlivy němčiny. Jsou jednak odrazem těsného kontaktu územního (něm. kolonizace pohraničních oblastí od 13. stol.), jednak důsledkem působení činitelů politických a kulturních během historie č. národa. V dial. se důsledky kontaktu s něm. projevují nejzřetelněji v lexiku, a to zejm. v zemědělské a řemeslnické terminologii. Zastoupení těchto jevů je nejvýraznější u bývalé jaz. hranice, směrem do vnitrozemí zpravidla slábne (tak zejm. v Čechách). Do způsobu adaptace výraziva něm. původu se promítá vedle nář. diferencí něm. rovněž rozdílnost v povaze kontaktů obou jaz. společenství (směrem k vých. stoupající podíl adaptace konverzí na úkor adaptace sufixální, srov. knedlík v Čechách × knedle/‑a na Moravě a ve Slezsku z něm. Knödel, na sev. častější výskyt ↗kalků, srov. svč. haďí panenka ‘ještěrka’ z něm. Natterjungfer, svč. kocouří vocas a slez. kočy chfost ‘přeslička’ z něm. Katzenzagel). Nevýrazný je dnes už odraz kolonizace chorvatské z přelomu 16. a 17. stol. na jv. Moravě, ojediněle se projevující v nář. lexiku a hláskosloví tří obcí sev. od Břeclavi (metúr ‘motýl’, modrač ‘chrpa’, ručat ‘plakat’; neexistence souhlásky ř). Jen na drobné lexikální výjimky se omezuje maďarský vliv, zprostředkovaný přes slk. a zaznamenaný na jvmor. okraji (srov. hajs ‘pobídka pro (koňský) potah: jeď!’). Svébytnou lexikální vrstvu tvoří v nář. přejímky zprostředkované, a to zejm. náboženským životem n. lékárenstvím (dialektismy lat. a něm. původu).
✍OLA (1988–), za spolupráce 11 nár. komisí zahrnuje nář. všech sl.jaz. a jejich vzájemné vztahy, popř. vazby na jiné evrop. jaz. a č. situace je představena ve 33 lokalitách (z celkového počtu cca 800, výzkum uskutečněn podle dotazníku s cca 3500 položkami v 60. a 70. let.). ✍ALE (1975–), za spolupráce 40 nár. komisí, zachycuje jaz. diferenciace v evropských jaz. a odrazy jaz. kontaktů v nich prezentuje nář. stav na č.jaz. území v 12 lokalitách (z celkového počtu cca 2500, výzkum uskutečněn v 70. let. podle dotazníku s cca 500 položkami). ✍OKDA 1‒7 (1989–2003) zaznamenává odrazy dlouhotrvajících kontaktů v dial.jaz. karpatského areálu (vedle č. též alb., maď., mak., mold., pl., rumun., slk., srb., chorv., ukr., též vlivy ugrofin. a turkotatar.), a to zejm. ve věcněvýznamovém okruhu lexika spojeného s pastevectvím (tzv. karpatismy), zahrnuje č.nář. stav v 7 lokalitách (z celkových cca 200, výzkum uskutečněn v 80. let. podle dotazníku s cca 800 položkami).
- Atlas językowy Śląska 1–7, 1969–1989.
- ALE, 1975‒.
- Atlas slovenského jazyka 1–4, 1968–1984.
- Balhar, J. Vývoj nářeční slovní zásoby, zvláště zemědělské terminologie. NŘ 77, 1994, 246–251.
- Balhar, J. Spisovní Slezané. Čeština doma a ve světě 4, 1995, 253–255.
- Bellmann, G. Slavoteutonica, 1971.
- Český jazykový atlas: http://cja.ujc.cas.cz/, cit. 21. 10. 2013.
- Čižmárová, L. Jazykový atlas jihozápadní Moravy, 2000.
- ČJA 1, 1992 (dotisk 2004).
- ČJA, 2, 1997.
- ČJA 3, 1999.
- ČJA 4, 2002.
- ČJA 5, 2005.
- ČJA. Dodatky, 2011.
- Davidová, D. & I. Bogoczová ad. (eds.) Mluvená čeština na Moravě, 1997.
- Fic, K. Stopy charvátského jazyka v nářečí Hlohovce. Filologija 24–25, 1995, 95–99.
- Hladká, Z. Atlasy slovanských jazyků. SPFFBU A 44, 1996, 131–142.
- Ireinová, M. Nadnárodní jazykové atlasy a česká dialektologie. In Holub, Z. & R. Sukač (eds.), Dialektologie a geolingvistika v současné střední Evropě, 2011, 157–163.
- Jančák, P. Κ ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas. NŘ 60, 1977, 227–237.
- Jančák, P. Závěrečná etapa prací na Českém jazykovém atlase. SaS 49, 1987, 301–314.
- Jančák, P. & J. Petr. Evropský jazykový atlas jako nástroj multilingvální komparatistiky. SaS 47, 1986, 216–231.
- Kellner, Α. Úvod do dialektologie, 1954.
- Kloferová, S. Κ německým výpůjčkám v nářečích. SaS 55, 1994, 202–207.
- Kloferová, S. Die Struktur der Benennung im Sprachkontakt. In Tatzreiter, Η. & M. Hornung ad. (eds.), Erträge der Dialektologie und Lexikographie, 1999, 289–302.
- Kloferová, S. Mluva v severomoravském pohraničí, 2000.
- Kolektiv autorů. Běžná mluva v regionech. In Daneš, F. a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, 1997, 173–257.
- Krajčovič, R. Vývin slovenského jazyka a dialektólogia, 1988.
- Lameli, A. & R. Kehrein ad. (eds.) Language and Space. An International Handbook of Linguistic Variation. Vol. 2. Language Mapping, 2010.
- NČD, 1972.
- OKDA 1‒7, 1989‒2003.
- OLA, 1965‒.
- Skála, E. Der deutsch-tschechische Bilinguismus. In Oksaar, E. & G. Korlén (eds.), Sprache der Gegenwart 41. Sprachwandel und Sprachgeschichtsschreibung im Deutschen, 1975, 260–279.
- Šrámek, R. Zur Wortgeographie der deutschen Lehnwörter in den tschechischen Mundarten. In Bauer, W. & H. Scheuringer (eds.), Beharrsamkeit und Wandel, 1998, 295–306.
- Utěšený, S. Κ jazykovému vývoji v pohraničí českých zemí. SaS 31, 1970, 44–57.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/JAZYKOVÝ ATLAS (poslední přístup: 3. 12. 2024)
Další pojmy:
dialektologieCzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka