Relativně neformálně řečeno, v generativní gramatice množina syntaktických elementů, obvykle propojených posunem, které dohromady tvoří určitou syntaktickou jednotku, klasicky s jedním pádem a s jednou theta‑rolí; (koho_i t_i) v (1) je příklad řetězu:

V generativní syntaxi (✍Chomsky, 1981; ✍Chomsky, 1986) je řetěz definován jako množina prvků podléhající specifickým podmínkám. Formálně:

V této definici je a¹ hlava řetězu (head of a chain), aⁿ je konec řetězu (tail of a chain) a každý pár (aⁱ, aⁱ⁺¹) je spojovací článek (link of a chain). Horní index slouží k odlišení elementů, které by byly jinak identické; proto se v případě, že nehrozí nedorozumění, horní index vynechává. Podle typu hlavy řetězu se rozlišují dva základní typy řetězů, a to A‑řetěz (hlava a¹ je v A‑pozici) a A′‑řetěz s hlavou a¹ v A′‑pozici.

Řetěz je maximální, pokud obsahuje theta‑pozici; obvykle se ale adjektivum maximální vynechává a mluví se jenom o řetězech. V příkladu (3) jsou (Jan_i, t_i) a (auto_j) řetězy. Řetěz (Jan_i, t_i) má jeden spojovací článek, Jan_i je hlava řetězu a t_i je konec řetězu. Proti tomu řetěz (auto_j) nemá žádný link a auto_j je jak hlava, tak konec řetězu:

Na maximální řetěz jsou kladeny speciální syntaktické požadavky, a to např. podmínka viditelnosti (visibility condition) vyžadující, aby syntaktický element měl udělen pád, a byl tak „viditelný“ pro theta‑roli (vyžadovanou theta‑kritériem). Navíc – podle tzv. podmínky pro řetězy – musí řetěz obsahovat přesně jednu theta‑pozici a přesně jednu pádovou pozici; v případě A‑řetězů získává a¹ pád, zatímco konec řetězu získává theta‑roli. Tedy oba řetězy v (3) jsou A-řetězy: Jan_i získal nom. (z INFL, v této fázi generativní teorie) a t_i je v pozici přímého objektu s theta-rolí patiens. Triviálně pro řetěz (autem_j): v téže pozici získává syntaktický element jak theta‑roli, tak pád.

Poněkud zajímavější je případ A′‑řetězu. Tam získává pád taková proměnná, která je nejníž a zároveň A′‑vázaná operátorem. Tato pozice může také být sama theta‑pozicí, n. může A‑vázat theta‑pozici v řetězu.

V (4) je (kdo_i, t_i¹, t_i², t_i³) příkladem A′‑řetězu: hlava řetězu kdo_i je v A′‑pozici; element na konci řetězu t_i³ je theta‑označen slovesem „srazit“. Pozice t_i¹ je označena pádem (od maticového INFL). Řetěz tak splňuje jak theta‑kriterion, tak pádový filtr, tedy podmínku pro řetězy. (t_i¹, t_i²) je navíc příkladem ne-maximálního řetězu: ani jedna z pozic v tomto řetězu není theta‑pozice; maximálním řetězem tohoto řetězu je (kdo_i, t_i¹, t_i², t_i³).

Z hlediska tohoto pojetí je věta (5) problematická: (there_i, a man_i) není řetěz, protože there je expletivum, a nejde tedy o tentýž element jako a man.

Na druhou stranu je zcela evidentní potřeba vnímat (there_i, a man_i) jako svého druhu syntaktický element. Notačně se daná situace vyřešila zavedením pojmu ŘETĚZ (CHAIN v kapitálkách), který zahrnuje jak řetěz, tak právě páry ↗expletivum – argument jako v (5). Formálně there váže a man a syntakticky se pár chová jako řetěz z hlediska podmínky viditelnosti.

Jsou‑li řetězy novými syntaktickými elementy, pak musejí existovat i podmínky pro jejich vzájemnou kombinaci. Tu popisuje pravidlo kompozice řetězů (chain composition) jako proces, jímž se dva na sobě nezávislé řetězy – (a¹, ..., aⁿ) a (b¹, ..., bⁿ) – spojí dohromady tvoříce tak jeden rozšířený řetěz (a¹, ..., aⁿ, b¹, ..., bⁿ). Příkladem kompozice řetězů jsou konstrukce s tzv. parazitickými mezerami (parasitic gap), představená v angl. (6):

V (6) jsou dva řetězy: první (which gaps_i, t_i) je výsledkem wh‑posunu v maticové větě a druhý (Op_j, t_j) je důsledkem posunu prázdného operátoru ve vnořené klauzi. Aby byla věta správně interpretována – tj. aby šlo o proměnnou vázanou which gaps – musí se druhý řetěz (ten, jehož hlavou je prázdný operátor) spojit s řetězem prvním (tím, jehož hlavou je which gaps). Podmínky takového spojení (tedy zejména podmínka, aby aⁿ a b¹ od sebe nebyly „příliš“ vzdálené) byly formulovány v termínech ↗subjacence.

Jeden z příkladů extenzivního využití teorie řetězů je teorie reflexivity předložená ✍Reinhart(ovou) & Reulandem (1993). Vedle podmínek reflexivity kladených na predikáty (které tady nebudou analyzovány) je jejich teorie postavená na specifických předpokladech pro řetězy. V jejich formulaci je podmínka řetězu formulována následovně:

Jinými slovy, hlava řetězu musí být referenční ([+R] v jejich notaci), tedy např. ne reflexivní zájmeno, a zároveň musí být tomuto elementu udělen pád. Důvod k takovéto formulaci je v podstatě dvojí: na jedné straně se velmi liší od klasické ↗G&B formulace v tom, že se z této formulace ztratila podmínka jedné theta-role pro řetěz, řetěz tedy teď může mít de facto víc theta‑rolí. Druhý důvod této formulace spočívá ve snaze vysvětlit reflexivitu (a nemožnost zájmen) v ↗ECM konstrukcích (8a) a v ↗raisingových konstrukcích (8b):

ECM sloveso expect není (inherentně) reflexivní, ale tato ECM konstrukce se může stát reflexivní použitím reflexivního zájmena – self (které je [–R, +REFL]). Zájmeno herself tak může být v tomtéž řetězu s Esther podle podmínky pro řetězy (7): právě jeden element – Esther – má udělen pád a je referenční; ostatní elementy v řetězu referenční nejsou (herself není referenční, ale vázané). Her, proti tomu, nemůže stát v této pozici a zároveň referovat k Esther: kdyby odkazovalo her k Esther, pak by bylo referenční ([+R]) a porušilo by tak podmínku k tvorbě řetězů. (Her samozřejmě může referovat k jinému objektu, ale pak není součástí řetězu (Esther_i, her_i), tedy nemůže referovat k Esther.)

Pro raisingovou konstrukci v (8b) je problém to, že seem je raisingové sloveso, a neuděluje tedy tematickou roli elementu v subjektové pozici. Tedy: (Sam_i, himself_i) tvoří řetěz, který podléhá podmínkám tvorby řetězu (a splňuje je), ale řetěz de facto nemá subjektovou theta‑roli (nutnou pro reflexivitu v jiných teoriích reflexivity). Navíc, jak podotýká ✍Safir (2013), tato formulace vynucuje zavést rys [–R] pro A‑stopy v řetězech, což je evidentně značně problematické, jsou‑li stopy kopiemi posouvaných elementů.

Řetěz jako syntaktický element samozřejmě musí být legitimní. Podle ✍Chomského (1991:437), reprint v ✍Chomsky (1995) (citace podle ✍Epsteina & Kitahary ad., 2013), nepřipouští syntaktická reprezentace žádné nadbytečné symboly. To přesně formuluje princip plné interpretace (principle of full interpretation), který říká, že element se může v reprezentaci objevit, pouze pokud je „licencován“. To v podstatě znamená, že jakékoli symboly předpokládané pro derivaci (n. reprezentaci) jako řetězy musejí být odstraněny, než se struktura dostane na rozhraní (interface). Jediný způsob, jak toho dosáhnout, je licencovat jisté typy vymazání; jinými slovy, zavádějí se operace, jejichž jediným cílem je vymazat elementy, které jsou na rozhraních neinterpretovatelné (✍Epstein & Seely, 2006).

✍Chomsky & Lasnik (1993), reprint v ✍Chomsky (1995), navrhují způsob, jak poznat, zda je řetěz legitimní na LF: řetěz je legitimní, pokud je uniformní. Existují pak tři typy uniformních řetězů:

(i) A‑řetězy, tedy situace, kdy všechny pozice v řetězu jsou na A-pozici, tj. řetěz v (3) n. (9):

John se posouvá ze subjektové pozice VP (tj. [Spec,vP]) přes [Spec,TP] vnořeného infinitivu do [Spec,TP] maticového slovesa seem. A protože každá z těchto pozic je A‑pozicí, je výsledný řetěz (John_i, t_i¹, t_i²) A‑řetěz, je tedy definičně uniformní a tak interpretovatelný na LF.

(ii) A′‑řetězy, v nichž všechny pozice jsou A′‑pozice, tj. řetěz v (10):

How je adjugované adverbiále (a tedy v pozici A′) – a stejně tak všechny další pozice posunu how ve struktuře (a tedy pozice řetězu) jsou A′‑pozice. Řetěz je tedy z tohoto hlediska uniformní – a tak legitimní na LF.

(iii) Tzv. operátor‑proměnná řetěz (operator‑variable chain), tj. řetěz v (11).

Extrahovaná wh‑fráze that je argument, tedy její výchozí pozice je A‑pozice. Všechny další pozice v řetěze jsou ale A′‑pozice – a proto není tento řetěz uniformní, ani pouze A‑, ani pouze A′. Protože nejde o uniformní řetěz, nesplňuje požadavek principu plné interpretace a LF by považovala daný řetěz za nelegitimní. Protože je ale samozřejmě nutné takové věty tvořit, navrhuje ✍Chomsky (1991) a ✍Chomsky & Lasnik (1993) (obě práce znovu v ✍Chomsky, 1995) obecnou operaci Ovlivni α (Affect α), která zahrnuje jak posun, tak vymazání a vložení. Podstatné je, že tato operace může být provedena pouze jako poslední východisko (last resort), aby byla representace „zachráněna“ na LF.