1. Gramatická kategorie syntakticky nezávislá; u subst. primárně chápaná v užším smyslu než biologická živost; zahrnuje jména osob a zvířat, nikoli jména rostlin. Kategorie ž. se projevuje (a) ve flexivní morfologii (v ↗deklinaci), (b) v derivační morfologii (ve slovotvorbě), (c) v syntaxi.

(a) Ve flexivní morfologii se ž. týká subst. rodu mužského, u nichž je relevantním kritériem pro rozdělení do dvou skupin, na mask. životná (jména živých bytostí) a neživotná (jména neživých předmětů a jevů). Tyto dvě skupiny se vydělily během historického vývoje č. Základním rozdílem v paradigmatech životných a neživotných jmen je rozlišení tvarů nom. a akuz., nutné ze syntaktických důvodů u jmen označujících osoby a zvířata, které mohou vstupovat do role agens i patiens. U životných jmen jsou tvary nom. a akuz. různé v sg. (buď v důsledku ↗genitivu‑akuzativu: Bratr byl chválen × Chválil bratra, n. etymologicky: Starosta byl chválen × Chválil starostu) i v pl. (etymologicky: Bratři byli chváleni × Chválil bratry). Neživotná jména mají tvary pro nom. a akuz. stejné jak v sg. (etymologicky), tak v pl. (v důsledku systémově vynuceného, ale syntakticky ani sémanticky nemotivovaného ↗akuzativu‑nominativu). Rozlišení ž. v dalších pádech, např. pána × hradu (ale: lesa), pánu // pánovi × hradu, bylo primárně motivováno jinými momenty. V některých teoretických pohledech (např. ↗FGP, ↗tagsetech) se v č. rozlišují čtyři rody: mužský životný, mužský neživotný, ženský a střední.

U některých neživotných subst. se objevují koncovky jmen gramaticky životných; příčinou jsou především různé typy analogií: (a) slovotvorná analogie, kdy neživotné subst. je tvořeno sufixem, jímž se zpravidla tvoří subst. životná (ukazatel, dělenec, ledoborec), (b) významová souvislost se jmény živých bytostí u jmen některých živočichů, a to přenesených na výrobky potravinářského průmyslu (slaneček, jikrnáč, sleď), (c) jména živých mikroorganismů (bacil, virus). Akuzativem sg., jaký mají životná jména, se vyjadřuje u neživotných maskulin vztah k jejich referentům, zvl. u (a) jmen rostlin, hub (najít hřib/hřiba), (b) jmen potravin, pochutin (dát si buřt/buřta), (c) jmen karetních her, tanců a sportovních disciplín (dát gól/góla), (d) jmen automobilů (koupit opel/opla) apod. Ke kolísání mezi tvary životnými a neživotnými dochází v případech, kdy se názvy živých bytostí přenášejí na neživé věci u názvů hraček (koníčky/ci, maňásky/ci), planet (pozorovat Merkur/a) aj.

(b) V derivační morfologii se ž. týká substantiv rodu mužského a ženského: životná substantiva tvoří přivlastňovací adjektiva: sufixem ‑ův/‑ov‑ z maskulin, sufixem ‑in‑ z feminin, neživotná jména ani neutra tato adjektiva netvoří: pánův, tygrův; matčin, koččin × *stanův, *knižin, *kotětův/*kotětin; viz také ↗přídavné jméno přivlastňovací.

(c) V syntaxi se ž. týká např. selekčních rysů ↗aktantů. Např. agens je typicky vyjadřován jmény s rysem [ANIM]: (↗pasivum) Chlapci pouštějí draky – Draci jsou pouštěni chlapci × Tepláky pouštějí barvu – *Barva je pouštěna tepláky; (↗reflexivní forma slovesa) Petr spí – Spí se × Příroda spí – *Spí se.

2. Gramatická kategorie syntakticky závislá: ž. u adj. (akuz. sg. dobrého muže × dobrý den, nom. pl. dobří muži × dobré dny), rodových zájmen (toho muže × ten den, ti muži × ty muže) a některých číslovek (druhého muže × druhý den, druzí muži × druhé dny) je vyjádření rysu gramatické životnosti substantiva v relaci ↗shody.

Někteří autoři postulují v č. jako subkategorii životnosti personálnost. Jejím výrazovým prostředkem má být koncovka ‑ové v nom.pl. některých životných maskulin: pánové, Dánové, protože u jiných mask. je dnes archaická: běhali tam psové × běhali tam psi; hrobové se otvírali × hroby se otvíraly. Viz také ↗rod.